Cestopis Japonsko

Expedice Japonsko 2017 v podání 5 kluků - 2. část

Milan Bártl|11. 5. 2018|

Pamatujete na pětici českých kluků, které se vydali na expedici směr Japonsko? Minule jsme je zanechali po divočejším příjezdu do hlavního města. Podařilo se jim po pár panácích vstát? Co je čekalo dál? Druhé pokračování ze života kluků v Japonsku právě vychází...

Bedřichova slova mi v hlavě zněla ještě asi minutu. Jak se můj mozek konečně začal zapínat do provozuschopného stavu, začal jsem vnímat i další vjemy z okolí. Jedním z nich byl pronikavý řev sirén. „Co to je za hluk?“ „Asi nějaký poplach.“ Poplach? V Japonsku? Můj mozek fungující na poloviční obrátky vyvodil v té chvíli jedinou možnou dedukci: zaspali jsme zemětřesení! Celé ráno u snídaně jsme pak žertovali o tom, jak opilí idioti z České republiky zaspali zemětřesení, aniž bychom věděli, že se nám to ještě vymstí.

Boj s metrem


Popisovat naše toulky po Tokiu hodinu po hodině by asi vydalo na celou knihu a ani by to nebylo zajímavé. Spíše zde tedy popíšu věci, které nás překvapily či nám z nějakého jiného důvodu utkvěly v paměti. První z těchto věcí je legendární japonské metro.

Vzhledem k tomu, že se naše ubytování nacházelo v „ekonomické“ čtvrti Roppongi plné mrakodrapů a kancelářských budov, jsme byli svědky pravé japonské špičky v metru. Naše rozčarování z toho, že jsme nebyli schopni se nasoukat do jednoho vlaku, bylo za pouhých čtyřicet sekund nahrazeno překvapením, že přijíždí další. Japonská nástupiště jsou vybavena skleněnými stěnami oddělujícími nástupní plošinu od samotného kolejiště. Pro nastupování jsou v této stěně zhotoveny dveře, které se otevírají zároveň s těmi vlakovými. Zbývá jen smeknout před schopností japonských strojvůdců zastavovat se soupravou vážící přes sto tun s přesností na centimetry.

Po několika jízdách jsme si také všimli značek na sloupech. Metro mělo očíslované vagóny a pro každou zastávku byly zaznamenány pozice výtahů a eskalátorů vedoucích na povrch a k jiným trasám. Cetující si tak mohli předem vybrat vagón, který pro ně byl umístěn nejvýhodněji (pokud se tedy nejednalo o speciální vagón určený pouze pro ženy).

Další pověstnou věcí je japonská úslužnost. Ač jsme byli varováni, že se Japonci stydí mluvit anglicky, aby si neutrhli ostudu, naše zkušenosti jsou úplně opačné. Kdykoli jsme se zastavili před mapou nebo informační cedulí, hned u nás stál Japonec a ptal se, co hledáme. Poté, co nám pomohl, nám většinou ještě „arigató“ poděkoval a až pak si šel svojí cestou.

V restauracích, barech a podobných podnicích platí v Japonsku trochu jiná pravidla než u nás. První člen skupiny už ve dveřích hlásí počet příchozích hostů a skupina čeká na obsluhu, až je zavede k jejich stolu. V případě, že jsou všechny stoly obsazeny, musí hosté čekat (nebo, jak jsme to udělali my Češi, jít jinam). V jedné hospodě jsme viděli tři japonské studentky stát a čekat asi hodinu. U stolu se objednává pouze jednou, jídlo i pití zároveň, zároveň se také donáší. Chcete si dát po dobré večeři ještě jedno pivo? Ano, jde to, ale bude to stát trochu vysvětlování a s každou další rundou dostanete nový účet.

V jedné tokijské tržnici jsme narazili na velmi zajímavou japonskou pochoutku. Máte radi brambůrky a jste Japonec? V Japonsku je orné půdy velmi málo, a tak musíte přijít s jinou ingrediencí. Například se projdete po pláži, najdete chobotnici, kterou vyplavilo moře, hodíte ji to vaflovače (samozřejmě ještě za živa) a po půl minutě voilá, chobotnicové brambůrky jsou na světě!


Japonské chrámy


Při návštěvě Japonska jsme nemohli nenavštívit jejich pověstné chrámy. Původním náboženstvím Japonska je šintoismus, založený na uctívání duší zemřelých předků. Šintoistické chrámy se vyznačují specifickou architekturou, tak specifickou, že jsou prakticky všechny stejné. Určitě stojí za to se alespoň na jeden podívat. Při návštěvě těch dalších už ale žádné novinky nečekejte.

Když vám Japonec řekne „Běžte doleva“, běžte opravdu doleva! I když si jako my, hledajíce vstup do budovy s vyhlídkou, myslíte, že ten vstup vidíte vpravo...nevidíte. Jen budete pobíhat kolem dokola, lozit do špatných budov a nakonec stejně půjdete tam, kam vám řekl. Místní má pravdu, vždycky.

Výlet k moři

Další den jsme měli v plánu vykoupat se v japonském moři. Samotné Tokio leží na pobřeží Tokijské zátoky, nicméně jsme před koupáním v místních znečištěných vodách varováni. Asi nic, z čeho by člověku slezly vlasy, ale podle průvodců je daleko „čistší“ nápad koupel ve vodách mimo Tokijský záliv. Jedním z takových míst byla pláž v Zushi asi 70 km od Tokia.

Cesta do Zushi vedla metrem na nádraží a odtamtud asi hodinu a půl vlakem. Lístky na vlak se prodávaly po japonském způsobu v automatu. Adam, jakožto největší japanista skupiny, byl pověřen nákupem. Zatímco bojoval s ne zcela intuitivním ovládáním, my ostatní jsme jen postávali a koukali kolem. Kamarád Bedřich se nás snažil upozornit na vlak, který zřejmě projel na kolejišti přímo pod námi. Když jsem se chvíli soustředil, i já jsem byl schopný zachytit lehké vibrace podlahy. Vlak byl opravdu dlouhý.........nabíral rychlost a dunění sílilo.........a asi byl nákladní.........a.........vzpomínáte, jak jsme si dělali srandu  z toho, že jsme přežili zemětřesení?

Za pár okamžiků se odkudsi zdola ozvalo hluboké hřmění. Podlaha, která byla ještě před chvílí pevná jako skála, se rozvlnila jako voda na hladině rybníka. Neschopen pohybu jsem fascinovaně hleděl na kamennou dlažbu, která se líně vlnila nahoru a dolů. Sledovat podlahu při zemětřesení v budově je z hlediska zvýšení šancí na přežití nápad úplně špatný. Upozorilo mě na to zlověstné řinčení ocelových traverz přicházející z opačné strany, od stropu nádražní haly. Pět metrů dlouhé traverzy poskakovaly a kroutily se ve svých nýtech, válcovité lampy velikosti dospělého člověka visící ze stropu se komíhaly jako ve vichřici. V tu chvíli mi na mysli vytanuly záběry z béčkových  katastrofických filmů. Roztržená země pohlcující stovky lidí, zlomený mrakodrap řítící se panikařící dav, elektrické dráty vypadávající z rozbitých stěn, kroutící se jako hadi, zabíjející vše, čeho se dotknou. V tu chvíli mi po celém těle vyrazil ledový pot a zaplavila mě vlna naprosté bezmoci. Vědomí, že toto jsou možná poslední okamžiky mého života, a že s tím nejsem schopný absolutně nic udělat, na mě silně dolehlo.

Najednou se do všeho toho řinčení ozval Adam od automatu: „Sakra, kam mám hodit peníze?!“ „Adame...!“ začal jsem, ale Adam mě přerušil: „Jak mám sakra ty lístky zaplatit?!!“ A tak se nádražní hala dál otřásala, já jsem se v lehkém přikrčení pomalu sunul pod malou stříšku automatu na jízdenky, aby mi aspoň něco chránilo hlavu, a Adam se uprostřed běsnícího živlu snažil zaplatit jízdenky na vlak.

Pohled na místní mě trochu uklidnil. V nejhorší fázi se sice všichni Japonci zastavili uprostřed kroku a zkoumavě pohlédli nahoru, nicméně když viděli, že zemětřesení dále nesílí, krok dokončili a pokračovali v cestě, jakoby se nic nedělo. Za pár minut bylo po všem a kromě mého kompletně propoceného trička nebyla po zemětřesení ani památka. Těch několik minut nejistoty a strachu mi však stačilo, abych si už z takových věcí nikdy srandu nedělal.

Do Zushi jsme pak dojeli bez dalších komplikací (snad jen kromě toho, že jsem ve svém propoceném tričku seděl přímo pod klimatizací a začínal jsem chytat silný kašel). Kuriózní bylo, že ač jsme jeli hodinu a půl, po celou dobu jízdy nebylo za oknem vidět nic jiného než městskou zástavbu. Tokijská aglomerace už dávno pohltila Yokohamu, Zushi a všechna přilehlá města. Samotná pláž vypadala úplně jinak než ty, na které jsem byl zvyklý z Itálie nebo Chorvatska. Dominantním rysem byl černobílý písek, který dodával pláži až téměř pochmurný nádech. Ve vodě byl vyhrazený pás pro koupání pomocí bójek.

V tomto místě pláže byla i ve všední den hlava na hlavě, takže jsme zamířili kousek stranou do nevyhrazené oblasti. To, že tam nejsou bójky, snad přece ještě neznamená, že tam narazíme na Godzzilu. Deky jsme rozložili na travnatém návrší, protože ačkoli ještě nebylo ani poledne a bylo zataženo, černý písek pálil jako rozžhavená plotna.

Strmost pláže byla velmi malá, takže člověk mohl ujít dvacet metrů do vody a hladina mu stále sahala jen po pás. Černý písek kalil vodu, takže na dně nebylo nic vidět. Proto jsem si vzpomněl na trik z cedule na pláži v San Diegu proti rejnokům: poctivě jsem šoupal nohama po dně, abych vyplašil veškerou případnou mořskou havěť. Bedřich ovšem podobný trik neznal a asi po deseti metrech nadskočil, protože šlápnul na něco slizkého. I ostatní se dali slyšet, že cítili dotyk slizkých živočichů. Já jsem jen začal šoupat o poznání silněji a vyhnul jsem se veškěrým slizkým kontaktům. Dostatečně daleko od kraje vody jsme se zastavili a začali pózovat pro Richardův foťák.


Bez selfie to nejde


Fotky ve stoje byly následovány fotkami v kleče a v sedě. Fotili jsme se až do té doby, dokud Bedřich nevykřiknul a nechytil se za stehno. „Něco mě kouslo, něco mě kouslo!“ Pravděpodobně se mu mstil ten slizký živočich za přišlápnutí. Bedřich vyskočil na nohy a rozběhl se ven z vody. Já, jelikož vodní havěť zrovna nemusím, obzvlášť tu s ostrými zuby v kalné vodě, jsem nečekal a rozhodl se běžícího Bedřicha předhonit.

Od té doby jsem se spíš válel na pláži, než chodil do vody. Během tohoto povalování jsem byl svědkem další japonské kuriozity, a to nesnášenlivost tetování. Kousek od nás se usadila korejská rodina, jejíž otec měl malou kérku na klíční kosti. Po chvíli jsem koutkem oka zahlédnul, jak se k nám pomalým krokem blíží muž v uniformě. Sám mám tetování na zádech a naštěstí jsem byl předem obeznámen s touto kuriozitou, takže jsem takticky ulehnul na záda. Korejská hlava rodiny to štěstí neměla, dostala vyhubováno a příkaz nosit tričko za všech okolností.

Na konci našeho plážového pobytu jsme strávili ještě půl hodiny hledáním sprch, kde bychom mohli smýt písek, a vydali se do města na autobus. Ač bylo celou dobu pod mrakem a já měl základ opálení z plážového volejbalu, tak i přes krém s faktorem 30 jsem se mi podařilo se spálit. Adam k velké smůle žádný základ neměl a skončil s totálně rudým krkem, rameny a zády. Bolesti z nošení batohu a neschopnost spaní na zádech mu vydržely až do Kjóta, kde se mu kůže konečně začala hojit.

Na závěr dne jsme se v Zushi ještě najedli a já si (coby velký fanoušek anime Naruto) dal konečně rámen. Byl to vznikající vývar s hutnými nudlemi, masem, zeleninou a půlkou vejce na tvrdo. Cestou vlakem zpět jsem se opět usadil pod vývod klimatizace, přehodil si přes ramena alespoň mokrý ručník a znaven po dlouhém dni jsem usnul.


Akihabara

Jedna z nejproslulejších tokijských čtvrtí je nepochybně Akihabara, čtvrť arkádových videoher. V této čtvrti panuje i v noci světlo jako ve dne, kde se člověk prochází pod pestrobarevnými neony umístěnými na několikapodlažních domech obsahujících videohry všemožných námětů, od stříleček přes skákací hry až po simulátor vlaku! Odtud asi mají japonští strojvůdci onu již zmiňovanou přesnou mušku při brzdění.

Po průchodu několika budovami jsme zjistili, že rozložení je všude takřka stejné. Přízemí obsahuje podivné videohry s dětinskou tématikou (ani jsme nezkoumali, o co v těch hrách vlastně šlo). Ve druhém a třetím patře byly umístěny staré arkádové hry z 80. a 90. let. Čtvrtým patrem začínaly moderní hry – skákačky, střílečky, postřehové, mlátičky a tak podobně. V některých domech měli v nejvyšším patře virtuální realitu. Co měly všechny domy společné bylo také jedno podzemní podlaží, které bylo až po strop nacpané animovaným pornem.


A co bude s kluky dál? To si musíme počkat...

 

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho se svými přátelmi.

  
  
Milan Bártl
Ahoj, jsem Milan. Programátor, volejbalista, tanečník a cestovatel.
Rád poznávám nové lidi a nová místa. Na cestách jsem prožil spoustu zajímavých zážitků. Doufám, že se vám budou líbit.
Zpět

Partneři

Digimadi
Digitální kancelář
Festival
digitálních nomádů
NaNomádskéStezce.cz
Nomádka Hanka Šormová