Cestopis Japonsko

Expedice Japonsko 2017 v podání 5 kluků - 3. část

Milan Bártl|23. 5. 2018|

Kawaguchiko

Po Tokiu byla naším dalším cílem nejvyšší hora Japonska, Fuji. Ubytování jsme pro tentokrát měli zarezervované v hotelu u jezera Kawaguchiko ve stejnojmenné vesnici. Fuji je stále považována za aktivní sopku a v jejím okolí se nachází velké množství horkých pramenů, tzv. onsenů. Takovou příležitost jsme si nemohli nechat ujít. Pamatujete na japonský názor na tetování? Potetovaným turistům byl přístup do veřejných lázní samozřejmě zakázán. Zde dlužím svůj dík opět Adamovi, že našel hotel s vlastním onsenem, kde bylo povoleno koupání s tetováním.


Z Tokia jsme vyráželi dopoledne obyčejným vlakem (lístky na Shinkansen nám platily až od druhého týdne). Když kolem poledne městskou zástavbu za oknem konečně vystřídala zeleň japonského venkova, přesedli jsme na lokální jednokolejku, která s námi začala stoupat do hor. Ačkoli vlak byl plný a nemohli jsme si sednout, výhled z okna nám to více než vynahradil. Ačkoli se říká, že muži nerozeznávají odstíny barev, po zhlédnutí krás japonských lesů jsme se všichni shodli, že minimálně zelená barva má odstínů spousty. Světle zelené chomáče bambusu střídaly tmavě zelené borovice a jiné jehličnany. Na některých místech byly dokonce již žloutnoucí listnáče, ačkoli byla teprve polovina srpna.

Onsen

Po příjezdu do Kawaguchiko a následného ubytování v hotelu jsme se okamžitě vydali do onsenu. Oblékli jsme se do speciálních kimon nachystaných v našem pokoji a sešli do přízemí. Japonské onseny jsou přirozeně rozděleny na ženské a mužské, jelikož se do nich vchází bez plavek. Jakýkoli kontakt oblečení s vodou je považován za znečištění koupele. Bohužel jsou do tohoto kontaktu zahrnuty i vlasy, což bylo poněkud nepříjemné pro Adama, kterému jeho černé vlasy spadají téměř po pás.

Před vstupem do samotné lázně je nutné se osprchovat. Sprchy k tomu určené jsou vedené v trochu jiném duchu než u nás v Evropě. Při mytí se sedí na dřevěné stoličce a člověk má po ruce dřevěnou misku, kterou se může v případě potřeby polévat (nejspíš přežitek z dob, kdy neexistovaly sprchy). Onsen samotný se dělí na několik menších bazénků s rozdílnou teplotou. Jeden byl vnitřní s průzračně čistou vodou a nejnižší teplotou, zatímco ostatní byly venku. Čistotu venkovní vody jsme raději nezjišťovali.

Snídaně

Druhý den ráno nás v jídelně hotelu překvapila snídaně složená z tradičních japonských jídel. Na talíři bylo šest oddělených prohlubní a v každé z nich se nacházel jeden druh pokrmu. Naneštěstí pro nás (a obzvláště pro mě) byla většina z nich nejedlá. Jediné, co jsem byl z těchto vybraných lahůdek schopen pozřít, byl malý kousek omelety s kečupem a pět zrnek kandovaného hrášku. Ještě že k celé snídani patřila i všudypřítomná miska rýže a rybí miso polévka (která se na rozdíl od našich polévek pije na konci jídla).

Fuji

Následovala příprava vybavení na výstup na Fuji. Sestávalo z lehkých plátěných bot (v případě Vojty sandálů), riflí, svetrů, teplákových bund a podobně. Naneštěstí toto vybavení obsahovalo i pláštěnky, protože se po obloze válela těžká temně šedá mračna. Nasedli jsme do autobusu, který nás po hodině stoupání vyvezl až ke stanici ve výšce 2000 metrů nad mořem. Když jsme vystoupili, na parkoviště se snášela vytrvalá sprška japonského deště. Jeho kapky jsou velmi drobné, ale padají tak hustě, že cokoli nepřikrytého pláštěnkou máte okamžitě promáčené. Náš autobus se otočil a přistavil u fronty čítající několik stovek lidí, kteří se kvůli nepřízni počasí rozhodli svůj výlet ukončit.

Dolů to tedy nešlo, museli jsme jedině nahoru. Na fotkách z pohlednic bývá Fuji focena na jaře či na podzim a její vrcholek je pokrytý sněhem. Nyní, uprostřed léta, byl její vrcholek holý. Jakožto sopka je Fuji v místech, kde není vegetace, pokryta černo-rezavým štěrkem pórovité horniny. Moje „alpinistické“ plátěné tenisky se promočily, ještě než jsme vyšli z parkoviště. Při přechodu do prudšího stoupání se mi začala nadzvedávat pláštěnka a kalhoty se mi promočily až do horní poloviny stehen. Ač jsme byli ve dvou tisících metrech nad mořem a venkovní teplota nebyla ani v létě nikterak vysoká, v umělohmotné pláštěnce mi po chvíli začalo být nesnesitelné vedro.

Kašel a nachlazení z Tokia se od té doby nikterak nezlepšilo, ba se naopak spíše prohloubilo, a já začínal pomýšlet na suchý pokoj v hotelu a horkou vodu v onsenu. Po asi pěti stech metrech mě zachránil Bedřich: „Borci, mám špatný koleno, výhled žádný není a ještě k tomu děsně lije. Nemá to smysl, vracím se zpátky.“ Vděčně jsem se k Bedřichovi obrátil se slovy, že ho přece nemůžu nechat jít samotného a že půjdu s ním. Ostatním jsme popřáli šťastnou cestu a vyrazili jsme zpátky na parkoviště.

Tři na Fuji, dva v onsenu

Fronta lidí čekajících na odvoz dolů se mezitím o několik desítek metrů prodloužila. Po asi dvaceti minutách čekání jsme rezignovali a nastoupili do taxíku, který nás zavezl až do hotelu (za 20 000 jenů). Tam jsme ze sebe strhali mokré šaty, rozvěsili je na věšáky a vrhli jsme se do onsenu. Z tepla a bezpečí termálních lázní jsme se potom dohadovali, kdy asi kluci dosáhnou vrcholu Fuji a jaká tam asi bude zima. Po vydatné koupeli jsme se zašli projít po Kawaguchiko ochutnat místní speciaity (fritované všechno, na co si vzpomenete, včetně mořských řas) a čekali jsme na ostatní, až se vrátí.

První dorazili Adam s Richardem, promoklí skrz naskrz. Po převlečení do teplých šatů nám povyprávěli, že byla nahoře zima a že hrozně promokli a ukázali nám vrcholovou fotku u cedule hlásající „Mt. Fuji 3250 m“. Japonským textem bylo na ceduli ještě napsáno: „Toto není vrchol, zde se nefoťte!“

Na otázku, kde mají Vojtu, řekli, že crossfiterovi Vojtovi přišlo jejich tempo příliš pomalé, a tak šel napřed. Na otázku, proč tu ještě není, když šel napřed, odpověděl po další hodině čekání sám Vojta. Při sestupu špatně odbočil a došel k jiné nástupní stanici. Na podobné případy zřejmě byli Japonci zvyklí, protože si ho hned odchytila jedna zřízenkyně, na přímo se ho zeptala, jestli se ztratil a poradila mu, jak se dostat zpátky. Díky Vojtovu ztracení jsme se nicméně dozvěděli o další japonské kvalitě služeb, a to proplacení téměř celé ceny propadlé zpáteční jízdy. Tohoto luxusu jsme využili i my, kteří jsme zpátky jeli taxíkem.

 

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho se svými přátelmi.

  
  
Milan Bártl
Ahoj, jsem Milan. Programátor, volejbalista, tanečník a cestovatel.
Rád poznávám nové lidi a nová místa. Na cestách jsem prožil spoustu zajímavých zážitků. Doufám, že se vám budou líbit.
Zpět

Partneři

Digimadi
Digitální kancelář
Festival
digitálních nomádů
NaNomádskéStezce.cz
Nomádka Hanka Šormová