Od Bajkalu na jih – do Mongolska

Existuje několik způsobů, jak projet transsibiřskou magistrálu. Nejklasičtější je Moskva-Vladivostok. Já s kamarádkou jsme se rozhodly vydat se přes ruské město Ulan-Ude do Ulánbátaru, hlavního města Mongolska a týden strávit objevováním této obrovské, nepříliš známé země.

Ne překupníkům, ano hotovosti

Hned po příjezdu do Ulan-Ude jsme plánovaly vydat se na autobusák a tam lístky koupit. Na hlavním náměstí se nás snažili nějací pochybní pánové donutit koupit si lístek u nich, když ale zjistili, že umím rusky, rychle vycouvali. Nepřekvapilo, že lístky nešlo platit kartou, ale zaskočilo nás, že nejbližší bankomat byl asi kilometr od nádraží. Jelikož zbývalo asi čtvrt hodiny do uzavření nádraží, dala jsem si šílený sprint k bankomatu, který jsem nakonec našla ve vnitrobloku nejspíše univerzitní budovy. Muselo se tam vlézt podivně bokem a školní sbor tam prozpěvoval Gaudeamus Igitur.

Ranní autobus mířící do Mongolska byl původně korejský, jako hodně věcí v Mongolsku. Řidič ovládal umění do malého úložného prostoru nacpat neskutečné množství věcí.

Hranice, nepodléhej panice

Na ruské hranici vše probíhalo rychle, standardně. Pohraničníci byli mladí, milí, uměli anglicky. Jednu policistku strašně pobavilo, když jsem ji přehlédla u vstupu do autobusu.

Na mongolské straně se ve všech cestujících projevila pravá mongolská krev a museli nás ve frontě na kontrolu předběhnout. Nevadí, že jsme tam byli s naším busem jediní a bus stejně beze všech neodjede. Kontrolou jsme prošli a pan celník se nás podivnou angličtinou ptal, jestli vezeme drogy. Na třetí pokus jsem pochopila, na co se ptá, pobavil. Jakmile se všichni bojovně protlačili hranicemi, nastalo asi hodinové čekání. Jela totiž s námi jistá „Herbalife paní“ a celníci otevírali každou tobolku s preparáty, které vezla. Hned za hranicemi jsme se vydali do restaurace na docela dobrý oběd.

A jedeme dál

Příjezd do Mongolska jsme poznaly ještě podle jedné věci. Na silnicích se začalo motat daleko více krav a koní. Řidič změnil styl jízdy z normálního na „troubím na vše, co má nohy nebo kola.“ Pobavila nás wc pauza, kde byly buď toalety za v přepočtu dvě koruny, anebo pro šetřivé kadibudky. Polský spolucestující z autobusu se musel vydat na průzkum budek. Bohužel i ve srovnání s Ruskem, kde je odhazování odpadů oblíbený národní sport, to v Mongolsku bylo horší. Velké části lidí stále nepřijde zvláštní to, co nepotřebuji prostě odhodit.

Příjezd do Ulánbátaru

Z této části jsem měla největší obavy, v životě jsem ještě nebyla ve městě se slumy na okrajích a ani v žádné asijské zemi. Stránky ministerstva zahraničí se také tvářily, že město je hodně nebezpečné. Naštěstí jsem věděla, že nás vyzvedne má kamarádka Tsend, u které jsme bydlely a krásně se o nás postarala, jen mi haprovaly sms, tak jsem se bála, jestli o našem příjezdu ví. Naštěstí vše proběhlo hladce.

Ulánbátar (v překladu červený hrdina) je fascinující město, položené přes tisíc metrů nad mořem a nejchladnější hlavní město světa. Bohužel taky město prašné, s katastrofickým znečištěním vzduchu, hlavně v zimě. Kromě jurt mezi paneláky má ale i krásné náměstí, buddhistické chrámy a obrovskou zlatou sochu Buddhy, navíc je to město plné barev.

Bezpečnostními radami jsme se neřídily a peníze v botách nenosily. V noci na nás pokřikovali nějací opilci, jinak jsme žádné subjektivní ohrožení nezaznamenaly, kromě dopravy tedy. Ostražitost je určitě na místě, protože jako „velkonosý“ běloch všude vyniknete, ale místní berou přítomnost cizinců jako běžnou věc, s jednou výjimkou, kterou je jízda MHD. Když jsme nastoupily do busu, Nepřetržitě na nás byly natočeny hlavy všech lidí ze všech stran. A přestože by mě zajímalo, jak žijí lidé na jurtovištích na krajích města, nevydala jsem se tam, dobře se tam necítí ani naše mongolská kamarádka.

Výprava do přírody

Díky naší kamarádce jsme si pronajaly soukromého řidiče – známého s komfortním SUV (samozřejmě s japonským řízením vpravo). Jinak to lze i přes cestovky, ale za vyšší cenu, s více lidmi, s nižším komfortem. Navštěvovaly jsme tentokrát spíše konvenční místa, takže o nich konkrétně se rozepisovat nebudu, každý turistický web o nich píše (Terelj, Karakorum, velká socha Čingischána, sochu penisu, Hustai, písečné duny). Kvůli omezenému času jsme vynechaly poušť Gobi, spolkla by nám čas na cokoliv jiného.

Zážitků máme nespočet. V národním parku se k našemu pochodování přidal děsivý toulavý pes politý barvou, která připomínala krev. Návštěvu kadibudky, u které jsem si celé dveře musela přidržovat rukou. To, jak si řidič hodinu v jezeře myl auto, aby s ním následně jel třicet kilometrů po prašných polňačkách. Viděly jsme koně Převalského! Ale hlavní je přírodní krása, kterou jsem v životě neviděla. Krajina není podobná ničemu, co by se u nás dalo najít, je podivně pustá a prázdná. Člověk je v šoku, že se na takových místech dá žít, v jurtě v neskutečných mrazech, daleko nejen od nemocnic, ale i od obyčejných obchodů a čehokoliv podobného. Je to zvláštní životní styl a chtěla bych ho ještě lépe poznat.

Z Mongolska jsme letěly do Moskvy přes Soul. Bály jsme se, abychom se na letišti zorientovaly, po příjezdu jsme ale zjistily, že jiné letadlo ten večer neletí.

Mohu doporučit?

Pro ty, kteří ke štěstí nepotřebují teplo, pláže a koupání, a naopak milují dlouhé pláně, kopce, vítr ve vlasech a pocit obrovské svobody, můžu Mongolsko doporučit. Olgoje chorchoje jsme nepotkaly, české turisty snad nežere… Jen je třeba počítat s tím, že mimo města jsou standardy komfortu o hodně nižší, že hlavní složkou každého jídla je maso, především skopové, ale každý táborník to bez problému zvládne.

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho se svými přátelmi.