Žijeme ve svých bublinách a občas je nutné ji nechat prasknout. Proto pořádám svou africkou expedici, říká Alena Machálková.

Cestujete, ale Africe se vyhýbáte jako čert kříži? Máte obavy o své zdraví a bezpečnost? Pak pravděpodobně změníte názor po přečtení velice inspirativního rozhovoru s Alčou Machálkovou. Mimochodem, toto podnikavé děvče založilo i neziskovku, která pomáhá budovat knihovničky v Africe. Taky můžete přiložit pomocnou ruku.

Alčo, zastihla jsem tě v Malawi. Jak ses tam ocitla? Předpokládám, že se nejedná o typickou dovolenku vzhledem k tomu, že jsi projela na 60 zemí světa.

Ahoj, ano jsem v Malawi. Zrovna včera jsem byla na čištění zubních kanálků. Za zubařem tu ale nejezdím, měla jsem zrovna smůlu a chytla mě nějaká infekce.

Jinak Malawi projíždím na své cestě Neočekávaná Expedice, kdy se snažím hlavně stopem (občas autobusem), ale vždy po zemi přejet z nejjižnějšího bodu Afriky na nejsevernější bod Evropy. Cestou se snažím zbořit stereotypy o tomto kontinentu, takže sbírám příběhy lidí a ty potom sdílím přes sociální média.

Zkrátka už mám plné zuby toho, jak si každý myslí, že Afrika je jen jedna země plná lvů, eboly, malárie a válek. Je tu těch zemí přes 50 a drtivá většina žádné konflikty, války ani ebolu nemá.


Tvým nejčastějším cílem cest bývají země Afriky. Které státy jsi tam už navštívila a kde se ti líbilo nejvíce?

Procestovanou mám i téměř celou Asii, ale poslední dobou se opravdu soustřeďuji na Afriku. Je to proto, že je to hodně podceněný a často přehlížený kontinent. Dohromady jsem strávila přes půl roku v Keni, několikrát jsem i navštívila Tanzanii. Dále jsem byla třeba v Ugandě, Rwandě, Lesothu, dvakrát v Zimbabwe a Zambii, Mosambik, Etiopii, Madagaskar…

 Je toho víc. Dva roky jsem žila v Jihoafrické republice. Myslím, že zatím jsem tu navštívila asi 14 různých států, ale na této expedici ještě asi 15 nových navštívím. Líbí se mi všude. Kapské Město je můj druhý domov, Východní Afriku mám také moc ráda. A tady v Malawi a v Zimbabwe jsou naprosto úžasní lidé.


Mnoha turisty bývá tento kontinent často mylně vnímán a považují jeho návštěvu za rizikovou až nebezpečnou. Samozřejmě s výjimkou několika hojně navštěvovaných zemí. Co si o tom myslíš ty?

Naopak bych řekla, že mnoho částí tu je bezpečnějších než v Asii nebo třeba USA. Informací (převážně v češtině) je o Africe málo, a to vede hodně k nepochopení, ignorantství a konfliktům. Já chci ukázat tu pozitivní a přehlíženou část Afriky. Mně ještě za celou dobu v Africe snad nikdy nikdo neokradl ani nevyhrožoval. A to už jsem tady i nastopovala pár tisíc kilometrů.

Bohužel jediné, co vidíme ve zprávách, jsou ty negativní věci z pár vybraných států. Upřímně bych řekla, že z těch 53 států je možná 5, kam bych nedoporučovala jet. V některých státech je toho k vidění více než v jiných, ale nikdy to není jen o safari a bezpečí rozhodně není něco, co by Africe chybělo.

I s těmi nemocemi to přeháníme. V Evropě umírá mnohem více lidí na rakovinu než v Africe na malárii. Ono to zdravotnictví není sto let za opicemi. Jde spíše o to, že je to pro mnohé daleko do kvalitní nemocnice nebo drahé, ale pro turistu s pojištěním to není žádný problém. I já jsem už měla malárii a stále jsem mezi živými.

Je to náš největší kontinent a je tu toho k vidění mnohem více než jen pár zvířat na safari.


Byl tvůj opačný názor na Afriku jedním z důvodů, proč jsi založila svůj projekt The unexpected expedition? Můžeš ho blíže představit čtenářům?

Ano. Celkem mě šokovalo, když jsem před pár lety přistopovala domů z Gruzie přes Turecko a za ty dva měsíce, co jsem byla pryč, se najednou u nás zvedla vlna islamofóbie. To potom přešlo ve všeobecnou nenávist vůči lidem jiné barvy pleti a já si uvědomila, že lidé se prostě bojí neznámého, neboť zrovna u nás v Beskydském regionu většina lidí na vesnici neviděla muslima nebo černocha ani z rychlíku. Možná tak jen v televizi. A jak můžeš nenávidět něco co neznáš?

Naše média nejsou schopny informovat občany ohledně světových zpráv a průměrný Čech si pamatuje o Africe jen ze základky, popřípadě od Zikmunda a Hanzelky. Průměrný Čech si ale neuvědomuje, že stejně tak, jak jsme se posunuli od 80. let s rozvojem my, tak i Afrika si prošla změnou.

Pamatuji si, jak jsem ve 20 jela poprvé do Tanzanie na Kilimanjaro a babička mě přemlouvala, ať nejedu. Dala mi do ruky Hanzelku a Zikmunda, ať prý si to přečtu, že v té Africe nemají ani telefony ani internet a ani pořádné auta. Stačilo se podívat ale na rok vydání. Copak my jsme v roce 1945 měli internet, telefony nebo pořádné auta? Vždyť i já si pamatuji, jak u nás na vesnici jezdili ještě v 90. letech farmáři na voze taženém koňmi. To nám Čechům ale nedochází.

Náš pokrok nevnímáme, protože si na něj každý den zvykáme, a Afriku stále vidíme tak, jak nám ji Hanzelka před těmi 80 lety popsal. Jen za posledních 15 let se snížila úmrtnost dětí v Africe až o 50 %, některé státy mají ekonomiku na naší úrovni, Afrika je plná univerzit, nemocnic, BMW aut, kin a místních McDonaldů…

A tak jsme se rozhodla dát Čechům možná takovou lekci moderního zeměpisu. Chci ukázat, jak se věci mají. Nesnažím se to vše vyšperkovat, ale lidé ani neví, jak taková chudoba v Africe vypadá. Neuvědomují si, že děti zde již neběhají s nafouknutými bříšky a nataženou rukou. Hladomor je pro drtivou část dávnou minulostí, malárie vymizela z většiny jižní Afriky a mnoha velkých měst po celém kontinentu.

Zkrátka sama, bílá holka, stopuju a cestuju po Africe převážně po neturistických místech a sbírám příběhy lidí. Ty potom sdílím na sociálních sítích v podobě útržků z konverzace. I tady jsou studenti vystresovaní ze zkoušek, mladí lidi, co chtějí cestovat, ale nemají peníze, nebo rodiče, kteří nezvládají své teenagery.



Které země a místa při své expedici chceš navštívit? Jak se budeš přesunovat?

Přesunuji se po zemi. Převážně stopem, občas se tady za stop trochu přispívá na benzín, tak někdy taky přispěji. Nepotřebuji si dokazovat, že to zvládnu projet zadarmo, lidé zde jsou milí a nesnažím se porušovat místní zvyky.

Pojedu nahoru na východ, kde chci ještě navštívit kamarády a možná postavit knihovnu, a pak se přesunu na západní pobřeží. Ještě nevím jak. Demokratická Republika Kongo je jedna ze zemí, kde je to dnes stále složité, a tak možná budu muset na západní pobřeží přeletět. Domů potom pojedu podél západního pobřeží až k Maroku, tam nasednu na loď a hurá do Španělska.

Neplánuji moc dopředu. Někdy mě někdo pozve třeba na oslavu narozenin nebo na svatbu, a to já pak ráda zůstanu. Takže vlastně mám jen zhruba představu, kterými oblastmi pojedu, ale kvůli vízům a spontánnosti neplánuji nic časově. Překvapivě teď dostávám už dost zpráv od kamarádů nebo lidí, které trochu znám, že by se rádi na chvíli přidali. Takže se možná občas někdo přidá, to by se pak ty stereotypy bořily ukázkově.


Ty budeš tedy cestovat sólo. Nebojíš se jako holka sama na cestách? Nebo máš nějaké osvědčené triky, jak se vyhnout nebezpečí?

Ano, jsem sólo. Vlastně jsme původně měly být dvě. Ale kamarádka měla těsně před odevzdáním magisterské zdravotní problémy a stále se léčí. Afriku jsem už sólo cestovala před 2 lety a věděla jsem, že to opravdu není problém. Lidé jsou nápomocní, vždy rádi ukážou cestu, pomůžou najít ubytování nebo tě ubytují rovnou doma. Ale hlavně, Afrika opravdu není džungle. Lidé mluví téměř všude i anglicky, najdete zde AirBnB, restaurace, turistické kanceláře… Takže je to stejné cestování jako třeba po Asii.

Nikdy jsem nechápala, čeho se jako sama holka na cestách mám bát. Nevím, jestli si lidé myslí, že budu znásilněná na každém rohu jen proto, že jsem bílá?

Občas to určitě chce ostré lokty, ale to spíše ohledně vyjednávání cen (podobné v Asii) nebo, když se vás řidiči autobusu snaží přemluvit, ať nasednete právě k nim. Jinak holka je to tu fakt v cajku. Myslím, že pro sólo cestovatelku je to vlastně jednodušší. Lidé tady mají pocit, že jste zranitelnější, nebo prostě nemáte se na koho spolehnout, tak se ti snaží pomoci, jak to jen jde. Více se ti otevřou a je to pro mě mnohem jednodušší tak získat zajímavé příběhy.


Jak se na tvé “poněkud dobrodružné cestování” dívají rodiče a okolí? Nebojí se o tebe? Nebo tě naopak podporují?

No určitě z toho nejsou vždy nadšení. Ale už jsem to zvládla stopem z Hong Kongu do Čech i po té Africe, takže si už spíše zvykli. Mamka za mnou přiletěla do Tanzanie a Jihoafrické republiky. Myslím, že tím, že viděla, jak to je opravdu bezpečné a že lidé zde nežijí na stromech, je teď více v klidu.

Ona mamka vlastně potkala taťku na stopu. On byl řidič, který ji zastavil, takže ani to stopování mi moc nemůžou zakazovat. Vždy mě ale ve všem podporovali.


Tvým druhým projektem jsou tebou založené knihovničky ve světě v rámci projektu Bookfeeding. Proč ses rozhodla založit vlastní síť knihoven?

Knihovny se prostě staly. Nebylo to nic plánovaného. Jednou jsem plánovala cestu na Madagaskar a jedna couchsurferka mě požádala, ať ji přivezu 2-3 knížky, že chce založit knihovnu na vesnici, kde kdysi žila. Já jsem tehdy studovala na stipendiu ve Skotsku, a tak bylo lehké sehnat anglické knihy.

Rychle se to ale vymklo z rukou a do dvou týdnů jsem od kamarádů a místních knihoven měla v pokoji asi 200 kg knih. Tak jsme začala obvolávat aerolinky a hledat způsoby, jak to vše na Madagaskar dostat. Nakonec jsem vysbírala i nějaké peníze a část dovolené strávila stavbou knihovny.

Když jsem se vrátila, kamarádka z Keni viděla fotky na FB a požádala mě o něco podobného. No tak sem si řekla, proč ne. Neziskovku jsem rovnou ve Skotsku registrovala a od té doby nám chodí e-maily z celé Afriky a občas i z Asie s žádostí o knihovny. Zatím jich máme asi 12, převážně v Africe ale také v Libanonu, uprchlickém táboře v Řecku nebo Indii. Ne všechny jsou trvalé. Někdy jen předáme pár krabic knih těm, kteří o ně požádají.



Jak říkáš, zatím jich máte 12 převážně v Africe. Podle čeho si vybíráš lokality? Nebo se projekt šíří samovolně?

Projekt se šíří samovolně. Ohledně rozvoje jsem celkem kritická. Nemám ráda, když pár bohatých bílých lidí přejde do Afriky a myslí si, že ji spasí tím, že ukážou, co kde je špatně a opraví to. Takové projekty podle mne nefungují. Projekty musí být navržené místními, ti je opravdu musí chtít a sami si vytvořit způsob, jakým to bude vše zorganizováno.

My postupujeme tak, že když nás někdo o knihovnu poprosí, musí si sami vytvořit rozpočet, ukázat, jak jako komunita můžou přispět (občas darují starou budovu, materiál nebo zedníci pracují zadarmo) a také, jak a kdo bude knihovnu otvírat a udržovat.

Vždy pomáháme jen komunitám, které si o pomoc sami zažádají a převážně těm, kteří jsou i schopni sami jakkoliv přispět a pomoci. Jen tehdy totiž daná komunita má pocit, že projekt je jejich a vlastní ho a starají se o to, aby se knihy neztrácely a využívaly.

Kdybych jen přišla někde do vesnice a postavila knihovnu, za rok se třeba vrátím a budova bude sloužit k úschovně kukuřice. Některé vesnice zkrátka nemají zájem. Nemají čas číst, není tu elektřina a přes den jsou děti ve škole, knihovny jsou nedaleko anebo nevidí, jaký benefit jim knihovna může dát).

Za to existuje spousta učitelů a aktivních členů komunit a vesnic, kteří neustále hledají způsoby, jak vylepšit vzdělání právě v jejich vesnici. To jsou lidé, kteří stráví hodiny dobrovolničením, hledáním organizací na internetu a nezištně chtějí pomoci svým dětem nebo komunitě. S těmi je radost pracovat.


Pokud by někdo ze čtenářů chtěl podpořit knihovničky, co pro to mohou udělat?

Do našich knihoven můžou lidé klidně přijet dobrovolničit. Jsou to všechny nezávislé knihovny pod vedením místních, ale mít mezinárodní lidi je hodně motivující pro děti. Navíc je fajn mít pár cizinců, kteří učí děti číst a psát nebo jen hrát hry…

Jinak určitě každá koruna je dobrá. My jsme tři holky, co to teď vedou, Italka pracující v Afghánistánu, já cestující po Africe a Němka (žijící v Německu) a vždy si platíme vlastní lety, ubytování atd. Nemáme kancelář a vše se dělá na koleně tak, abychom mohli slíbit, že opravdu 100 % (možná mínus nějaké poplatky) jde vše na stavbu knihoven a transport knih. 

A pak jsou tu knížky! Každý může obchodit místní knihkupectví, knihovny, školky či školy a poptat se na anglické či francouzské knihy (ty v místních jazycích kupujeme přímo v Africe). Knížky potom každý může poslat rovnou na adresu knihovny. Všechny profily i s adresami jsou na www.bookfeeding.org. Bylo by super, kdyby nám o tom dali dopředu vědět, ať můžeme informovat knihovnu o příchozím balíčku. Když se pošle pouze tištěný materiál lodí, není to ani drahé a můžou přiložit klidně i průvodní dopis.


Chtěla bys našim čtenářům Cestopisce na závěr něco vzkázat a předat jim myšlenku? Nějaké poselství? 

Nejvíce jsem se vždy učila tím, že jsem se naučila koukat na svět z různých úhlů a testovala svou komfortní zónu. Neustále si ji posouvala. My lidé máme tendenci žít si ve své pohodlné bublině, kde víme, kdo a jak se bude chovat a reagovat. Když ale potom přijdeme do vztyku s něčím novým, automaticky to stereotypujeme na základě toho, co nám naše bublina říká a nikdy se tak nic nenaučíme. Pouze vznikají nové konflikty. Neumíme se vcítit nebo ani pochopit činy lidí mimo naši bublinu, protože o nich vlastně nic nevíme. Známe jen ty asociace a stereotypy z naší bubliny.

Proto všem doporučuji, aby svou bublinu praskli a udělali čas od času něco nového. Donutili se vstoupit do nových situací, mluvit s lidmi, se kterými jsme nikdy nemluvili, vyzkoušet jídlo, na které ukazujeme prstem, přečíst si něco, co napsal ten, koho nemáme rádi... Zkrátka vykročit ze zajetých kolejí. Tím myslím oběma směry. Jestli chcete pochopit neonacisty, rasisty, vegetariány, aktivisty, staré lidi, drogově závislé, cizince, bezdomovce, musíte s nimi nejen mluvit ale i naslouchat. Pokud jste naopak jedním z nich, tak opět musíte mluvit s lidmi mimo váš svět, aby oni zase pochopili vás.

Děkujeme Aleně za dlouhý, ale velice podnětný rozhovor plný AHA momentů. Sesbírej nám na cestě Afrikou hodně příběhů, ať můžeme zrušit naše bubliny.

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho se svými přátelmi.