Inspirace

V hlavních rolích kultura a zákony: Má indonésko-česká svatba

Pavla Trávníčková|27. 5. 2018|

Když jsem se před dvěma lety vydávala přes oceán, chtěla jsem si vyčistit hlavu. Vyřešit problémy, které mě trápily a najít nový směr. Tenkrát by mě ani nenapadlo, že si svým výletem maximálně „zavařím“ a místo českých trablí se vrátím s indonéským ženichem na krku.

Na naši plánovanou svatbu dostáváme různé ohlasy. V Česku kroutí hlavou, že se bereme tak brzy. V Indonésii si klepou na čelo, co nám tak dlouho trvá. Není se čemu divit. Naše kultury jsou tak odlišné, že najdeme jen málo společných znaků a rozhodně ne stejnou legislativu. S přítelem tak na špičkách našlapujeme a balancujeme – tak abychom neurazili ani mou českou rodinu ani tu jeho (plus indonéské sousedy). Až čas ukáže, jestli úspěšně. Zatím víme jediné – na romantiku můžeme zapomenout, hlavní roli hrají úřady a tradice.

Ale zpátky na začátek, jak se hledá indonéský manžel?

Poměrně snadno, stačí jít s kůží na trh. A to myslím doslova. „Bule“ (v překladu běloši) jsou vzácným zbožím a ne jeden člověk indonéského původu sní o bělošském partnerovi. Pokud se jim nepodaří „nabrnknout si“ pravého bělocha, druhou příčku na pomyslném žebříčku atraktivnosti tvoří „vybělení Indonésané“. Na samoopalovací krémy v Indonésii nenarazíte, stejně tak jako na mýdla nebo krémy, které nemají bělicí efekt.

Přesně tak ale náš příběh nezačal. Do Indonésie jsem dorazila po půl roce cestování v jihovýchodní Asii – s pěti triky a třemi prodranými legínami. Zcela veřejně přiznávám, že i ta nejtmavší Javánka byla krásnější než já. Můj přítel se i přesto styděl a komunikoval se mnou, jen když byl okolnostmi donucen.

I přes značnou jazykovou bariéru jsme dokázali najít společnou řeč. Někdy jsme se domlouvali způsobem „ruce-nohy“, jindy anglicky anebo indonésky. Zaujal mě jeho pohled na svět, dobré srdce i to, že hravě vyleze na palmu a přinese mi čerstvé kokosy. S růžovými brýlemi na očích jsem mu svou náklonnost vyznala a rozjela následný kolotoč událostí.


Na randění můžete zapomenout

Ještě před mým odletem do Íránu jsme si potřebovali ujasnit, co s námi bude. Hlavou se mi honily různé myšlenky a javánská kultura mi tehdy přišla velmi matoucí. Je možné, aby spolu pár „chodil“, tedy randil tak, jak to známe v Česku?

Chození není časté. Fyzický kontakt před svatbou je, obzvláště na vesnicích, velké tabu. Také proto páry přeskakují randicí část a přechází přímo k zásnubám. Není výjimkou, že se dvojice vezme už půl roku od seznámení. Nám, i díky půlročnímu vztahu na dálku, vydrželo randění téměř rok, pak mě do Indonésie přijeli navštívit rodiče a byly z toho zásnuby.


Tříkolové zásnuby

Ani zásnuby neprobíhají tak, jak je známe v západních zemích. Přesněji řečeno, první část, kdy muž požádá dívku o ruku, zůstává přibližně stejná – pokud vynecháme romantiku, pokleknutí i prstýnek.

To jsem tehdy ale netušila a Indonésany v mém okolí zase nenapadlo, že by tento ceremoniál mohl někde probíhat jinak. Po první fázi jsem si naivně myslela, že už je celý proces za námi. Do deníčku jsem si poznamenala tento významný den a myslela, že jsem zasnoubená.

Ve skutečnosti jsme prošli jen prvním kolem. Následovalo mé představení rodičům snoubence. Během „pohovoru“ jsem odpovídala na otázky, žádné z nich nebyly ale záludné, což situaci dost zpříjemnilo. Nastávající tchán s tchyní se chtěli ujistit, že si jejich syna chci opravdu vzít, kde by svatba probíhala a jestli plánujeme život v Indonésii, nebo někde jinde.

Pohovorem jsem prošla a dostali jsme požehnání. Před námi byl stále poslední krok – seznámit přítelovy i mé rodiče. To, co jsme předpokládali, že bude malé posezení, se ale zvrhlo ve velkou slávu, kdy do domu indonéské rodiny, kde bydlím, začali chodit hosté a nosit tácy s jídlem.

Přibližně 50 Indonésanů s napětím vyčkávalo naše oficiální zásnuby a já, má česká rodina i můj indonéský přítel jsme neměli ani nejmenší ponětí, co se odehrává. Po proslovu nastávajícího tchána se přešlo k nejdůležitější otázce a to, jestli můj táta souhlasí s provdáním mě – jeho dcery – do jejich rodiny. Po vyřčeném „yes“ následovalo předání prstýnku a začalo se hodovat.

Tehdy jsme se již oficiálně zasnoubili a přípravy na svatbu mohly začít.

 

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho se svými přátelmi.

  
  
Pavla Trávníčková
Pavla je cestovatelka, která se po ročním putování napříč Asií usadila ve vesnici uprostřed střední Jávy, kde zblízka poznává život místních a plánuje svatbu.
Bojuje za používání méně plastu a do Česka by ráda přinesla myšlenku zodpovědného cestování. Její snažení, úskalí i vesnické zážitky najdete na fan page Pavla the Traveller.
Zpět

Partneři

Digimadi
Digitální kancelář
Festival
digitálních nomádů
NaNomádskéStezce.cz
Nomádka Hanka Šormová