To, na čem mi nejvíc záleželo, bylo prostě v Japonsku. Tak jsem jela.

Proč dala Katka Žižlavská výpověď ze své práce v Praze a vydala se přes celou zeměkouli do Japonska vám neprozradíme. Nicméně napovíme, že její životní příběh je taková milá pohádka s romantickou zastávkou na Bali. Pokud vás zajímá, jak se dá cestovat s omezeným rozpočtem a přesto si takovou cestu Asií užít, pak sledujte Katku a její příběh. Více vám odhalíme v dnešním rozhovoru.

Kači, kam tě zrovna zdravím?

Právě jsem se vrátila zpět do ČR po osmi měsících cestování po Asii.


Jak je vidět, už ses nějaký ten pátek toulala světem, ale co bylo tím prvním impulsem, že jsi zahodila “ten klasický život v ČR”?

Vždy mě to táhlo do světa. Určitou dobu jsem žila v zahraničí, na Maltě a v Londýně. Ale tentokrát tím impulsem byla láska. Můj tehdejší přítel (současný manžel) totiž pracoval v Japonsku.


Takže ses vydala do neznáma na druhou stranu světa? Byla jsi kulturou a životem v Japonsku hodně zaskočena?

Právě, že vůbec nebyla. Každý mě varoval před kulturním šokem, ale já ho vůbec nezažila. Japonsko je čistá krásná země se silnou tradicí, plná skvělého jídla (ne, Japonsko opravdu není jen o sushi) a uctivých lidí. Vlastně to byla ta nejúžasnější země, ve které jsem, kdy byla.


Vy jste se brali na Bali. To zní romanticky pro většinu žen. Jak probíhá taková svatba na Bali?

Hrozně bezstarostně. Svatbu jsme totiž zařizovali přes agenturu, která nám vpostatě všechno obstarala. Měli jsme ale štěstí. Se zařizováním jsme začali docela na poslední chvíli, když už bývá většina termínů rozebraná. I tak se nám ale podařilo zarezervovat si pohádkové datum 7. 7. 2017. Svatbu jsme měli ale malou, nenáročnou, chtěli jsme si totiž užít ten romantický okamžik jen ve dvou. Později v září jsme pak pro rodinu a přátele uspořádali ještě jednu v České republice na jižní Moravě.

Vesměs všechno zařizování pro svatbu na Bali jsem komunikovala skrze emaily, jen den předem jsme se sešli se zástupci agentury, abychom doladili detaily. V samotný den obřadu za námi ráno na hotel přijel svatební agent a pomohl nám se připravit. Následně nás přijelo vyzvednout luxusní auto a odvezlo nás na pláž, kde na nás už čekal oddávající v tradičním balinéském oděvu.

Jenomže během cesty se strhla obrovská bouřka a my pak nemohli další dvě hodiny ani vylézt z auta. Bála jsem se, že budeme muset celý ceremoniál zrušit. Naštěstí bylo naše svatební místo pod velkým skalním útesem a jakmile se déšť uklidnil do mírného poprchání, vyběhli jsme z auta a utíkali přes pláž ke svatebnímu oblouku. Rozumnější počasí nám pak vydrželo zhruba na to se vzít a udělat svatební fotky. Pak se znovu rozpoutala bouřka, která nás pak provázela v podstatě během celé svatební cesty po Bali. I tak jsou to ale nádherné vzpomínky, které si budu pamatovat celý život.

Na svatbu na Bali dostávám docela dost dotazů. Ráda bych proto sepsala pro holky jako jsem já článek na svůj web, kde bych podrobněji popsala svoji zkušenost a doporučení.


Zmiňuješ, že své příběhy sdílíš na anglickém webu Katie’s Postcard? Kde se vzal ten název?

Haha, musím se přiznat, že prvotní verze názvu byla “Katie’s Postcards”, ale když jsem se jako technicky neznalý člověk frustrovaně už poněkolikáté snažila nastavit si doménu, nějak mi to “s” na konci vypadlo, a pak už to nešlo změnit.

Ale dnes si říkám, že čím kratší, tím lepší. Původní nápad byl založit blog, abych mohla sdílet své zážitky z Japonska s rodinou a známými a pohlednice myslím tohle hezky odráží. Jak jsme se ovšem vydali na cesty, jeho záběr se mi poněkud rozšířil.


Záludná otázka na tebe. Posíláš ty sama ještě pohledy?

Popravdě už moc ne. Člověk by nevěřil, jak těžké je v dnešní době takový pohled koupit. A také jak těžké je v některých asijských zemích najít poštu.


Web píšeš v angličtině? Proč? Máš s ním nějaké vyšší ambice? Třeba se stát travel bloggerkou…

Moje idea byla vždycky psát blog dvojjazyčně, ale pořád jsem se nedostala k tomu, abych si zřídila i českou verzi. Abych se označovala za full-time travel bloggerku, do toho mám pořád ještě hodně daleko. Zatím mě hlavně těší, že ho čte čím dál tím víc lidí z celého světa.


V posledních článcích hodně popisuješ svou cestu po jihovýchodní Asii. Jsi na cestách sama, nebo s manželem? A cestuješ ráda sólo?

Od té doby, co jsem se vdala, samozřejmě cestuji spolu s manželem. Vlastně naši cestu po Asii bereme jako takovou velkou svatební cestu. Mám ale i zkušenosti s cestováním sólo (naposled třeba v Barceloně).

Na cestování sama mám ráda hlavně nezávislost, ale ideální je to pro mě ve dvou. Poměrně jednoduše se shodnete na prioritách a je dobré mít někoho, kdo ti pohlídá deku na pláži, když se chceš jít vykoupat, vyfotí tě na krásném místě anebo se o tebe postará, když zrovna onemocníš. S manželem se jako holka cítím také daleko bezpečněji.


Každý z nás by rád víc cestoval, ale často nás brzdí práce, rodina a další závazky. Čím jsi tyto věci překonala?

Pro většinu lidí je dát výpověď a odstěhovat se do neznámé země na druhé straně světa něco úplně nemyslitelného a ani pro mě to nebylo jednoduché. Jenomže to, na čem mi nejvíc záleželo, bylo prostě v Japonsku. Naštěstí jsem neměla v Praze vedle bytu a práce nějaké větší závazky, takže to šlo ještě poměrně jednoduše.

Moje rodina jako vždy stále při mě, zvlášť když věděla, že odjíždím za přítelem. V Tokiu jsme pak určitou dobu pracovala jako stážista a když pak manžel přišel s tím, že se vydáváme cestovat, vpodstatě jsem ani nemohla moc namítat.

Naše cesty jsme ale financovali hlavně z úspor. Já si potrpím na určitou úroveň hygieny a pohodlí a také jako holka chci i u cestování pořád jako holka vypadat. I na svém blogu se snažím prosazovat myšlenku, že cestovat se dá pohodlně a stylově i s omezeným rozpočtem. Člověk ale musí vědět, jak a na čem ušetřit a občas je holt potřeba se trošku uskromnit. Naštěstí nám s postupem času byl i můj blog schopen na cesty něco málo přispět.


Musím říci, že hrozně hezky fotíš. Je to tvůj koníček, nebo jsi díky fotkám získala i nějakou tu korunu na cesty?

Díky moc, snažíme se zlepšovat s každou fotkou. Popravdě jde o týmovou práci. Většinou fotí manžel, já se pak starám o následnou úpravu. Když se člověk podívá na ty hrozné fotky, které jsme dělali před rokem, je vidět jakou jsme od té doby ušli cestu.

Během cest jsme nafotili třeba i pár set fotek denně, a to se někde projeví. Navíc jsme oba zjistili, že nás focení, respektive úprava fotek, velmi baví. To se pak postupně odrazilo i v našem vybavení. Na začátku jsme fotili jenom na telefon, teď naše výbava zahrnuje zrcadlovku se dvěma objektivy, dron, GoPro se stabilizátorem obrazu a taky program Adobe Lightroom na úpravu fotek. S možností vydělávat si focením v současné chvíli silně koketujeme a už se nám podařilo zaznamenat i první úspěchy.


Dá se focení vůbec naučit, nebo je pro to potřeba mít cit?

Když má člověk pro focení cit, tak je to určitě super a je to nejspíš právě to, co rozlišuje výjimečné fotografy od těch nadprůměrných. Každopádně se dá ale velmi rychle zlepšit jen tím, že odstraníte opravdu základní chyby, kterých se ovšem dopouští velká většina z nás.

Jde hlavně o chyby v kompozici, ale i třeba o to nepoužívat blesk před sklem nebo během bílého dne anebo si uvědomit, že můžete být na sebehezčím místě, ale pokud máte na sobě upocené tričko a v ruce igelitku, tak z toho prostě hezkou fotku nevykouzlíte.


Klasická otázka na závěr. Máš nějaké poselství, které bys chtěla vzkázat našim čtenářům Cestopisce?

Pokud máte možnost cestovat, tak na nic nečekejte a jeďte nejlíp zítra. Díky zvyšující se světové populaci a rostoucím příjmům cestuje čím dál tím více lidí, a to i z rozvojových zemí. Už dnes je tak spousta překrásných míst naprosto zamořená turisty, ale ještě takovými, kteří často postrádají respekt a slušné chování. A upřímně se bojím toho, jak to bude vypadat za pár let.

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho se svými přátelmi.