Inspirace

„V nohách máme odšlapáno víc než 20 tisíc km,” prozrazuje rodina z Livepla.net

Hanka Šormová|19. 7. 2018|

Katka, Aleš, Daniel, Kuba, Šimon a Matěj, tak to je rodinka, o které můžeme směle říci, že si svůj život užívá. Nejradši ho sledují ze sedla vlastních kol a v nohách mají více než 20 000 km po celé Evropě. Jak řeší vzdělávání školou povinných synů na cestách, čím si vydělávají a jaký mají pohled na současný svět, to vám přináší tento poněkud delší rozhovor s rodiči (a autory) portálu livepla.net.



Ahojky Katko a Aleši, kdepak jsem zastihla vaší rodinku? Doma, nebo jste někde ve světě?

Katka: Momentálně jsme všichni na plachetnici někde u pobřeží Korsiky a už míříme zase na pevninu. Po více než měsíčním pobytu na Sardinii, kterou jsme na kolech objeli téměř celou kolem dokola, nás tu kamarád Dalibor s Matějem (naším nejstarším synem) před deseti dny vyzvedli i s celou naší cyklistickou výbavou. Tu jsme uložili do přední kajuty a vesele brázdíme Středozemní moře. Je to příjemné zpestření našeho cykloputování, které začalo už loni na jaře. Dneska jsme na cestě už 430 dní.


Pro většinu Čechů cestujete trochu netradičně - na delší dobu a celá rodina včetně 4 synů. Představíš nám krátce vaši posádku?

Aleš: Nevnímáme naše cestování jako něčím zvláštní. Máme svůj styl, který nám vyhovuje. A to, že cestuje celá rodina, je dnes už úplně běžné. I na delší dobu vyjíždí stále víc lidí. Rodinu dnes mají generace, které nevyrostly za železnou oponou. Životní prostor pro ně už není jen Česká republika, ale minimálně Evropa nebo dokonce celý svět. Díky Evropské unii můžeme dnes jednoduše pobývat na mnohem větším území. Nejen cestovat, ale i pracovat, studovat a samozřejmě vše s rodinou a dlouhodobě. Toho bychom si měli vážit a snažit se tenhle stav udržet, nebo ještě lépe jej rozšiřovat. Co jiného by měl být sen pro každého cestovatele než to, že hranice států budou jen čáry na mapě?

Katka: Ale zpět k otázce. Vždycky jsme cestovali celá rodina pohromadě, tzn. já, Aleš a naši čtyři synové. Daniel s Kubou ještě nejsou plnoletí, takže cestují pořád společně s námi. Ale Šimon (18) a Matěj (21) už kráčejí vlastní cestou, která se s tou naší tu a tam protne. Jako například zrovna teď na Sardinii. Moc jsme si společně strávený čas užili. Matěj se za pár dní vrátí domů a Šimon se rozhodl ještě chvíli zůstat a pokračuje s námi dál na východ Evropy.


Kdy jste takto začali cestovat? A kam směřovala vaše první cesta?

Katka: Úplně první cesta byla krátká, taková seznamovací, stopem do Paříže a zpět. Když jsme vyráželi z Prahy, bylo mínus jedenáct stupňů. Bylo to na Silvestra v roce 1995. Hned potom v létě jsme se s Alešem vydali stopem do Polska k moři. To už jsem čekala Matěje. Cestování nás bavilo a nehodlali jsme na tom nic měnit ani po založení rodiny.

Aleš: Na první větší cestu na kolech jsme se vypravili v létě 2005. Doma jsme nasedli na kola a dojeli k moři poblíž Benátek a zase zpět. Měli jsme tenkrát hodně stará kola a ta se po cestě začala postupně rozpadat. Hodně pršelo a když jsme se vraceli po Innské cyklotrase, byly různé její části kvůli povodni zavřené. Vyzkoušeli jsme si ale, že když chceme, tak to dokážeme.



Jak se dá skloubit cestovatelský život s prací?

Aleš: Zase mnohem lépe než tomu kdy bylo. Každý na to má nějaký svůj recept. Někdo pracuje přes internet odkudkoli, jiný si dokáže najít práci na konkrétním místě. Někdo si našetří dopředu dostatek peněz. Každá ta varianta má své plusy a mínusy.

Pro nás je klíčové, že dokážeme minimalizovat naše náklady. Dokážeme vyjít s málem. Když cestujeme na kolech, utratíme peníze jen za jídlo, občas nějaký ten trajekt a údržba kol. Samozřejmě ještě zdravotní pojištění a pár dalších ročních plateb, ale ve výsledku to není žádná velká částka.

Baví nás zkoušet nové věci, a tak momentálně financujeme naše cestování z buskingu. K tomu prodáváme ve městech, která projíždíme, vlastnoručně dělané náramky, prstýnky, náušnice a různé háčkované výrobky. Samozřejmě také příběh naší cesty. Je to příjemné být v kontaktu s lidmi a sdílet navzájem střípky ze svých životů, inspirovat se a také navazovat nová přátelství.


Kluci už nejsou nejmladší. Školku už mají dávno za sebou. Jak řešíte jejich vzdělávání?

Aleš: Zkusím vysvětlit, co vlastně chápeme pod pojmem vzdělávání nebo učení. Pro nás je to proces, který začíná ve chvíli narození a končí až se smrtí. Celý život se vzděláváme, učíme. Model, kde po základní škole následovala střední, vysoká a 40 let v jednom zaměstnání je už dnes minulostí. Stejně tak jako omezená možnost vzdělávat se jen v určité státní instituci. Zkušenosti a znalosti jde získávat mnoha způsoby. Jako hlavní příklad jsou on-line zdroje (wiki, youtube, on-line kurzy včetně universitních atd.), ale obecně i větší chuť lidí sdílet své zkušenosti a znalosti s ostatními.

Důležité dnes není nabiflovat se konkrétní informace. To je věc, kterou člověk může udělat ve chvíli, kdy to opravdu potřebuje. Mnohem cennější jsou měkké dovednosti (soft skills) a právě cestování má velký potenciál tyto dovednosti rozvíjet.

Katka: Takže nejen, že nemají kluci za sebou žádnou školku :-), ale do svých patnácti let navštėvovali školní budovu pouze při konzultacích a závěrečných přezkoušeních. Od začátku jsme je učili doma a od homeschoolingu postupně přecházíme k unschoolingu. Na vlastní oči se každý den přesvědčujeme, že to je nejvhodnější způsob vzdělávání. Nejen pro děti, ale pro nás pro všechny. Jen pro nás "dospěláky" je někdy těžké opustit staré myšlení, zbořit bariéry, které jsme si sami vytvořili někde v hlavě a které nám brání dostat se ven z modelu "děti by měly umět a znát to a to, jinak se v naší společnosti neuplatní”.

V dnešní zrychlené době je velmi těžké určit jaké schopnosti, znalosti a dovednosti budeme moct v budoucnu uplatnit. Některá povolání zanikají, jiná se naopak rodí a vše se mění ze dne na den. Když jsem já chodila do školy, bylo možná užitečné naučit se vyplňovat složenky, používaly se ještě docela dlouho a na poštách možná dneska ještě pár exemplářů těch zelených blanketů najdeme. Ale kdo dnes chodí s penězi na poštu, když je může poslat pár kliknutími z domova? A kdoví, jak budou peníze obíhat za pár let? A budou vůbec peníze? Takže, složenky škrtneme. Dál také hledání v jízdním řádu (aplikace na smartphone mi podle mé lokalizace sama doporučí nejvhodnější variantu dopravy), telefonické rezervace vstupenek, a tak dále. Co nám zbude? Číst, psát a počítat se naučí každý, na to nemusí chodit do školy. A encyklopedické znalosti pokryje internet.



Nebáli jste se, že synové  tak budou vytrženi z kolektivu kamarádů a spolužáků?

Aleš: Vždy se říkalo, že kdo se bojí, nesmí do lesa. Nejen proto, že les byl v minulosti místo nebezpečné, ale bylo to místo tajemné, neprozkoumané a bez vyšlapaných cest. Nebát se jít po vlastní cestě je dobrá vlastnost pro každého cestovatele a i obecně pro život.

Jinak je to otázka, se kterou se lidé, vzdělávající se mimo klasický školní systém, setkávají neustále. Vychází z paradigmatu, že ve škole probíhá socializace, která je nutná pro každého člověka.

Zaprvé tomu tak není a školní kolektiv je naopak pro interakci mezi lidmi velmi chudé prostředí. Zadruhé, kde by člověk musel žít, aby kolem sebe neměl přátele a kamarády? I na cestách jich je mnoho. Nová přátelství přirozeně vznikají. Někdy jen na pár dní, ale na tom není nic divného. Důležité je, že s ostatními můžeme příjemně sdílet společný čas a prostor, sdílet zkušenosti. Navíc být v kontaktu s lidmi i na obrovské vzdálenosti je díky moderním technologiím mnohem snazší než kdykoli předtím.


Co na to říkají vaše babičky, dědečkové, případně další blízké okolí? Přijali váš styl života s nadhledem?

Katka: To bychom asi od nich chtěli moc. :-) V rodině si postupně zvykají, že žijeme jinak než většina lidí a že nás nevidí tak často. A kamarádi a známí nám většinou naši pohodu a zážitky přejí, i když často dodávají, že takový život by nebyl pro ně. Slýcháme věty typu: "Poznat tolik nádherných míst, to by se mi taky líbilo, ale spát rok jenom ve stanu, to bych nedal/a." :-)

Aleš: Naši rodiče by byli určitě radši, kdybychom byli doma a netrajdali po všech čertech. Náš životní styl je pro ně těžko pochopitelný, ale mají nás rádi a všemožně nás podporují. Patří jim za to náš dík.


Své zážitky z cest popisujete na vlastním webu livepla.net. Odkud se vzal jeho název?

Katka: Máme spoustu přátel z různých zemí, které jsme navštívili, proto jsme zvolili anglický název. Chtěli jsme, aby vyjadřoval jak zálibu v cestování, tak i důležitost našeho společného domova. Modrá planeta je moc zprofanovaná :-), a o moc víc variant nebylo. Když Aleš v logu překryl obrysy kontinentů výjevy z přírody, živá (nebo chcete-li živoucí) planeta se ve skládačce s názvem domény přímo nabízela. Lidé si tak adresu snadněji zapamatují.


Zaujalo mě, že když nejste na cestách a jste doma v ČR, bydlíte v slaměném domě. Co si pod tím představit?

Aleš: Neříkáme mu dům, ale domeček, protože není nijak velký. Postavili jsme si ho vlastníma rukama a prožili v něm mnoho hezkého. Takže je to náš základní base camp. Místo, kam se rádi vracíme.

Sláma je příjemný stavební materiál. Balíky se skládají na sebe jako velké tvárnice. Na vrch přijde omítka, třeba hliněná. Jinak jsou domky a domy ze slámy různé. Náš je třeba kruhový, topíme dřevem v kamnech a elektrickou energii máme z fotovoltaických panelů. Jinak ale dům ze slámy může mít podobu, že jej nerozeznáte od klasického řadového domku nebo vilky. Sláma je zkrátka jen jeden ze stavebních materiálů.



Vraťme se ještě na chvíli k cestování. Vašim oblíbeným dopravním prostředkem je kolo. Máte ho nějak přizpůsobené na delší cestování? Nebo jste minimalisté, co si vystačí s pár kousky?

Aleš: Je to náš oblíbený dopravní prostředek, protože na kole cestujete dostatečně pomalu, abyste si prohlédli místa, která projíždíte, a zároveň dostatečně rychle, aby člověk urazil kus cesty. Třeba po horách radši chodíme pěšky.

Nemáme nijak zvlášť upravená kola a naše kola jsou vlastně běžně dostupné levné modely.

Protože nikam nespěcháme a rádi si proložíme jízdu na kolech i dalšími aktivitami, máme poměrně dost nákladu. Neznám žádného cyklocestovatele, který by byl ochotný s sebou vézt 80 metrů horolezeckého lana, desítky karabin a ostatního horolezeckého materiálu nebo třeba skateboard.

Jsou to kila navíc, ale pro nás je důležité dělat na cestě věci, které nás baví.

Skvělé je, že dnes může mít člověk v jednom malém tabletu mapy, potřebné informace, jazykové učebnice nebo třeba sedm tisíc knížek.

Také se nám líbí, že cestováním na kole nezvětšujeme svou uhlíkovou stopu. V blízkých letech bude globální oteplování a s ním spojené extrémní počasí ovlivňovat i cestování. Už dnes kam přijedeme, tam lidé kroutí hlavou nad náhlými změnami, které globální oteplení přináší. Říkají: "Pětadvacet let tu nesněžilo." nebo "Takovou povodeň si nepamatujeme." Naposledy teď před pár týdny na Sardinii jsme zažili přívalové deště, v kterých kolabovala doprava ve městech, protože z ulic byly najednou řeky. Museli jsme kola přenášet přes stržené cesty.


Kam všude jste se díky cyklistice už podívali?

Aleš: Máme na kolech projetou velkou část Evropy, hlavně té jižní. V teplejších zeměpisných šířkách je cestování jednodušší. My spíme pod stanem nebo pod širákem. Nenavštěvujeme kempy ani podobná zařízení, takže dobré počasí je pro nás klíčové.

Na kolech jsme byli zatím nejdál v Maroku, ale najezdili jsme tam jen asi 350 km. Nejmladší Kuba byl tenkrát ještě ve vozíku za kolem a marocké silnice jsou úzké a plné starých naložených čmoudících náklaďáků. Neměli jsme z toho dobrý pocit. Raději jsme přesedli na místní autobusy, což byl také úžasný zážitek a často nebylo jasné, jestli vůbec dojedeme do cíle.

Dohromady máme na kolech najeto určitě přes 20 tisíc kilometrů. Hlavní je pro nás ale to množství společných zážitků, které nás na nich potkaly. Nejezdíme nijak rychle. Rádi se někde zastavíme, užijeme si pěkné místo.


A jakou další cyklo expedici plánujete?

Aleš: Protože jsme právě na cestě na kolech, neplánujeme teď žádnou další konkrétní cestu. Máme před sebou ještě cestu přes Itálii, Albánii, Řecko a Turecko. Když to dobře půjde, tak i dál. Neděláme si nikdy úplně konkrétní plány, spíš se přizpůsobujeme situaci a tomu, co nám cesta přinese.

Zimu jsme strávili na Kanárských ostrovech a zkoušeli jsme stopnout nějakou plachetnici, která by nás převezla přes Atlantik. Byla to obrovská zkušenost, i když se nám to nakonec nepodařilo. Z asi 200 stopařů, kteří to každou sezónu zkoušejí, uspěje tak polovina. Taková věc se prostě nedá naplánovat. Je to hodně o náhodě. Jiná věc jsou cestovatelské sny. Těch je tolik, že na ně jeden život nebude stačit.


Máte závěrem nějaké poselství, které byste chtěli vzkázat čtenářům Cestopisce?

Katka: Jak už řekl Aleš dříve, každý má svou vlastní cestu, která mu vyhovuje. Je fajn se jí držet. Někdy ale může být zajímavé něco na ní změnit nebo třeba jen na chvilinku jít jinudy. Pak se dějí věci!

 

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho se svými přátelmi.

  
  
Hanka Šormová
Zdravím, cestovatelé, jsem Hanča, cestovatelka, nomádka a vášnivá knihomolka.

Mé dvě vášně jsou písmenka a cestování. Učím druhé, jak pomocí prvního si dopřát to druhé. Zastihnete mě tak na cestách s propiskou v ruce, jak vymýšlím chytlavé texty pro čtenáře mých klientů. Blogování je můj svět a teď se ho snažím předat i vám.

Zpět

Partneři

Digimadi
Digitální kancelář
Festival
digitálních nomádů
NaNomádskéStezce.cz
Nomádka Hanka Šormová