Půl roku v Asii v podáni Pavla Szaba

6 měsíců, 6 různých míst v jihovýchodní Asii. Kde se Pavlovi a jeho kamarádovi Michalovi líbilo nejvíce? A jak kluci vůbec financují takovéto dlouhodobé cestování? Kam povedou jejich další toulavé kroky? Toto všechno a ještě něco navíc v rozhovoru s nomádem Pavlem.

Ahoj Pavle, zastihli jsme tě na konci tvého šestiměsíčního putování po Asii. Kde se ti nejvíce líbilo? A proč?

Dobrá otázka! Byla to totiž jedna z těch otázek, díky kterým jsem do Asie na tak dlouhou dobu jel. Abych tak nějak zjistil, kde by se dalo žít a případně, kam bych se mohl odstěhovat. Nakonec jsem zjistil, že bych mohl dlouhodobě žít pouze na dvou místech jihovýchodní Asie. Na Bali a na ostrově Lanta v Thajsku s tím, že Bali vyhrává na plné čáře. Díky skvělému zázemí, dostupností služeb a vynikajícím restauracím, krásné přírodě, kde si každý najde to své. Rovněž díky neuvěřitelné atmosféře Balijského hinduismu a v neposlední řadě na to mají vliv tamní velmi příjemní lidé s vřelým úsměvem na tváři.

Na Bali je i velká skupina expatů, kteří zde dlouhodobě žijí a je zde tedy komunita, do které se dá případně zapojit. To se nejsnadněji děje v některém z coworkingů. To vše jsem shrnul i ve článku na svém blogu.

Prozraď nám něco více o tvé cestě? Co jsi navštívil? Jak jste se přesouvali?

Půlroční cesta jihovýchodní Asii, kterou jsem podnikl s kamarádem Michalem byla ze začátku velmi otevřená. Věděli jsme, že chceme pobývat na každém místě alespoň 1 měsíc tak, abychom poznali místo, pokud možno, co nejvíce do hloubky.

Začali jsme v listopadu měsíčním pobytem na ostrově Koh Samui v Thajsku, dále měsíc na ostrově Lanta, kde jsme strávili neuvěřitelné Vánoce a Silvestr. Po novém roce následoval odjezd do Kambodži, kde jsme pobývali měsíc ve městě Siem Reap, poblíž které se nacházejí fascinující starověké ruiny města Angkor. Následoval pochmurný Vietnam, nádherná a překvapující sopečná Jáva. Poslední zastávkou byl měsíční pobyt na Bali, který byl opravdovou třešničkou na dortu. Přesouvali jsme se převážně letecky, případně autobusy či vlaky.

Takže preferuješ pomalé cestování? V čem spatřuješ jeho výhody?

Přesně tak! Pomalé cestování se mi dostává čím dál více pod kůži. Raději bych nikam nejel, než abych na daném místě stravil méně než dva týdny. Prostě to nemá smysl. Jak to u mě funguje, uvedu na příkladu jednoho měsíce. První týden na novém místě tápete, nevíte, kde je dobré jídlo, která pláž je nejlepší, nemáte žádné oblíbené místo a nemáte šanci opravdu více poznat místní lidi.

Druhý týden už zhruba víte, co a jak. Máte vybudováné zázemí a zklidníte se. Třetí týden se dostáváte do stereotypu a toto období si užívám nejvíce. Už znám lokalitu a cítím se skoro jako doma. Dokonce některé dny zůstávám prostě jen tak na pokoji a nikam nespěchám. No a poslední týden nesnáším. Moc dobře totiž vím, že přijde loučení s místem a mám myšlenky na to, že se sem třeba už nikdy nepodívám. Nakonec bych dodal, že je fascinující, jak na začátku nevíte o místě vůbec nic a po měsíci znáte téměř každou uličku v oblasti. Taky je na tom skvělé, že pokaždé začínáte jakoby znovu s čistým štítem a to je na tom velmi zajímavé.

Předpokládám, že to nebyla tvoje dovolenka. Co ti umožňuje takto dlouhodobě cestovat?

Dovolená to skutečně nebyla. Jsem programátor webů na volné noze. Tato profese mi dovoluje cestovat a pracovat vzdáleně odkudkoliv na světě. Samozřejmě tomu předcházely roky dřiny a praxe.

Na začátku podnikání na volné noze jsem se hodně zaměřoval na produktivitu a efektivitu. To vše mi umožnilo, že jsem schopen na cestách s přehledem pracovat a vydělávat peníze, stejně jako bych byl v Česku. Nicméně i tak se najdou kamarádi, kteří si myslí, že jsem opravdu dovolenou měl a já se jim nedivím. Člověk si to těžko dovede představit, dokud práci na cestách opravdu nezažije.

Jak se dívají tví klienti na to, že pro ně kódíš z druhé strany zeměkoule? Nevznikl někdy komunikační šum?

Ještě nedávno jsem všem a vždy tvrdil, že neznám jediný problém, který by vznikl při spolupráci s klienty takhle vzdáleně. Díky časovému posunu mají klienti většinou práci hotovou dříve, než vstanou a zatímco si vše zkontrolují, já si zajdu na pláž nebo prozkoumám starověký chrám.

Většina klientů ani neví, že jsem někde v cizině. A musím říct, že se čím dál více přikláním k tomu, že je lepší to klientům ani neříkat. Víte, ono se mi totiž zdá, že někteří klienti to dlouhodobě prostě neunesou. Jejich programátor neustále něco objevuje, dává fotky na sociální sítě, bloguje o svých cestách a oni pak dostávají pocit, že svou práci “flákám” nebo že dělám více soukromých aktivit než těch profesních. Já samozřejmě nevnímám žádnou změnu. Naopak jsem ještě více efektivní a jsem rychlejší.

A co se týče samotné komunikačního šumu, někdy ke konci pobytu v Asii jsem opravdu zažil i dopady neosobní komunikace, která je tak častá v případě psaní emailů nebo chatování. Někteří klienti opravdu potřebují osobní kontakt nebo přinejmenším hlasový kontakt. Jsem velmi rád, že jsem si tyto problémy dokázal připustit a že je mohu na dalších cestách optimalizovat a tím předejít zbytečným problémům.

Co tě přivedlo k tomu, žes chtěl pracovat sám na sebe? Cestování?

Pracovat na volné noze jsem chtěl asi vždycky, ale překážkou byl můj osobní rozvoj. Bál jsem se nejistot, bál jsem se, že nebudu mít klienty a musel jsem se zbavit všech těch programů, které mi bránily v tom, abych žil život, jaký chci.

V zaměstnání to navíc moc neklapalo. Dělal jsem nejvíce práce a nebyl dostatečně ohodnocen. Když jsem chtěl udělat něco lépe, bylo mi to zamítnuto, protože na to nebyly finanční prostředky. Chtěl jsem věci dělat jinak. Chtěl jsem svobodu a nezávislost. No a shodou okolností se v té době začaly objevovat nejrůznější články o tzv. digitálních nomádech a já pochopil, že je to velmi zajímavý styl života. Bylo rozhodnuto.

Můžeš teď na konci tvé cesty říci, zda se tvá představa nomádění naplnila? Nebo jsi od toho čekal něco jiného? Víc?

Můžu říct, že to byla neuvěřitelná cesta plná nekomfortu, krásy a sebepoznání. Splnilo se asi vše, co jsem očekával a jsem spokojený. Nakonec jsem si i otestoval, že půl roku bylo asi moc. Člověk je totiž po pár měsících ze všech zážitků unavený a chybí mu nadšení a opravdové zázemí. Jít do chrámu po dvacáté páté prostě už není takové, jako když jdete do nějakého chrámu poprvé.

Nicméně si myslím, že to bylo tak trochu způsobeno tím, že jsme cestovali pořád ještě dost rychle. Kdybychom byli na jediném místě půl roku, asi je to celé o něčem jiném. Takhle jsem toho zažili tolik, že kdyby nebylo blogu, kde jsem psal poctivě každý týden článek, nepamatoval bych si ani polovinu všech zážitků.

Co ti cestování dalo? A je něco, co ti naopak vzalo?

Cestování mi dalo strašně moc, ale za nejdůležitější pokládám to, že jsem se díky cestám naučil chápat svět v bublinách. Co je v naší České bublině zvykem, nemusí být zvykem v bublině jiné. Všechno ve světě je relativní. Co platí pro jednoho člověka, nemusí platit pro druhého. Je v tom určitá krása diversity. Díky tomuto chápání světa jsem se naučil daleko méně odsuzovat a ohodnocovat. Někdo má rád Alláha, někdo má rád Buddhu a někdo má rád marihuanu.

Už vím, že jakékoliv odsuzování a hodnocení je špatné. Žijeme ve světě, kde je opravdu vše relativní.

No a jediné, co mi cestování neustále bere, je komfort, který doma máme a často o něm ani nevíme.

Budeš i nadále takto nomádit na delší dobu, nebo chceš teď nějakou dobu zůstat v České republice?

Neuběhly ani dva týdny a už jsem koukal na letenky na řecké ostrovy, kde se chci někdy v září na 3 týdny podívat. Taky plánují nějaké treky v Alpách. Další větší cestu plánují příští rok na jaře. Rád bych totiž navštívil Izrael, Jordánsko a Irán. Moc se těším, až budu jako Indiana Jones zkoumat úžasné chrámy Petry v pouštních skalách.

Mám na tebe otázku, která je mezi cestovateli provařená. Nějaký nejvtipnější moment na tvé cestě Asií?

Ty nejvtipnější okamžiky jsou většinou tak krátké, že na ně člověk zapomene velmi rychle. I proto uvažují, že si je začnu nahrávat na diktafon hned potom, co nastanou. Uvedu ale jeden tragikomický příběh:

Na Balijském chrámu Ulu Watu, který se nachází na vysokých útesech, jsem už byl dvakrát. V chrámu jsou pověstné opice, které jsou zvyklé turistům cokoliv brát. Poprvé jsem se škodolibě smál, kdykoliv opice vzala někomu botu nebo brýle. Tehdy jsem tam dokonce lítal s dronem, ale když to zjistil správce chrámu, ihned na mně pokřikoval a říkal něco o karmě. Domyslel jsem si, že tím, že jsem si dovolil lítat nad svatou půdou, postihne mě špatná karma.

Dva týdny na to nám ukradli dva notebooky v hodnotě 110 tisíc přímo z ubytování. To by tak vtipné ještě nebylo. Když jsem tam ale byl letos podruhé a věděl přesně do čeho jdu, vůbec by mě nenapadlo, že se stanu znovu terčem špatné karmy a že se stanu cílem útoku opic i já. Drzé opice prováděli mazané útoky zezadu na mou hlavu se záměrem ukrást mi sluneční dioptrické brýle, které jsem si nechat vyrobit v Thajsku za téměř dva tisíce! Po prvním útoku jsem si začal dávat bacha, ale když jsem fotil nádherný západ slunce nad mořem, nečekaný čistý útok jsem neodvrátil a brýle skončily rozkousané někde v opičím hnízdě. Takže až budete někdy na chrámu Ulu Watu. Nevěřte, že se vám to nestane taky!

Prozradím na tebe, že píšeš zajímavý web Digitramp. Ráda si ho pročítám. Prozraď našim čtenářům, co se tam mohou dozvědět a na koho je cílený?

Můj blog je cílený na všechny čtenáře, co si rádi počtou příběhy z mých cest. Občas dávám na tento blog i nějaké pragmatické články pro digitální nomády nebo ty, co by rádi začali s pracíi na volné noze.

Plánuješ se stát jednou full time blogerem? Nebo své pracovní cíle vidíš jinde?

Mám za to, že uživit se blogem je velmi těžké. Obzvlášť, když jsem si zvedl životní úroveň platem programátora. V čem ale vidím čím dál větší smysl, je pomáhat začínajícím podnikatelům na volné noze v rozvoji a dovedl je třeba až k digitálnímu nomádství. Mám opravdové know how, jak to vše dát do kupy, aby to fungovalo stabilně a dlouhodobě. Není to ale lehké a člověk se může dopustit zbytečných chyb, které mohou znamenat často i návrat do zaměstnání. Navíc i já se stále učím a mohu tak lidem předat čerstvé zkušenosti z oblasti podnikání. Tak uvidíme, třeba pomůžu změnit pár lidem život k lepšímu.

Toto bude ale spíše volnočasová aktivita. Skončit se svou profesí rozhodně nechci. Programování mě baví a navíc mě strašně baví být u projektů, které jsou úspěšné a rostou.

A co cestovatelské sny? Máš svou vysněnou zem?

Ano, dlouhá léta mě láká Indie, ale pořád ji odkládám. Důvodem je nejspíš to, že si ji představuji velmi romanticky. Chtěl bych ji zažít jako Igor Chaun ve svém třídílném dokumentu. A obávám se, že to tak už nezažiju. Doba jde dopředu a málo která místa si zachovají svou původní atmosféru.

Je něco, co bys chtěl na závěr vzkázat čtenářům cestopisce? A nemusíte se to týkat jenom cestování.

Mám toho spoustu, co říct, ale asi bych tento rozhovor ukončil svým oblíbeným mottem:
“Cestuji, abych žil.”

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho se svými přátelmi.