Mít 3 malé děti by bylo něco, co většinu odradí od dlouhodobého cestování. Ale Veronika na překážky nehledí.

Mít orientační (ne)smysl a 3 malé děti by bylo něco, co většinu odradí od dlouhodobého cestování. Ale Veronika Hurdová, autorka blogu Krkavčí matka, na nějaké kategorie a překážky nehledí. Ostatně ona žije, doslova a do písmena. Co tím myslíme? To pochopíte, až si přečtete dnešní rozhovor, který je o něco náročnější na přemýšlení. Ale o to je krásnější pro naši duši.

Ahoj Verčo, proč název Krkavčí matka, pod kterým píšeš svůj blog?

Popravdě? Moje vlastní hloupost. Nedomyslela jsem, že se s blogem můžu někdy “proslavit”. Možná mi to tenkrát přišlo vtipné, fakt nevím. Kdybych ale tvrdila, že v tom tenkrát před čtyřmi lety byl nějaký záměr, pokus o sémantickou změnu významu tohoto sousloví nebo chytrý marketingový tah, tak bych kecala.

Já na tebe prozradím, že jsi maminka hned 3 dětí, se kterými sama cestuješ. Představíš nám svou cestovní posádku trochu blíže?

6letá Grétka, 4letý Marjánek a 2letý Janek. A co bych o nich řekla? Jsou to ty nejlepší lidé na světě a jsem ráda, že si mě vybrali za maminku.

V jednom rozhovoru jsi uvedla, že máš všechny předpoklady pro to, abys necestovala. A přesto cestuješ. Dokonce netradičně se všemi 3 malými dětmi. Tak proč máš předpoklady pro necestování?

Například ovládám jen angličtinu, která je mi stejně ve spoustě zemí úplně k ničemu. Spíš se tak postupně zlepšuju v pantomimě. Jsem taky dost technicky nezdatná. Všechno opravuju izolepou a sešívačkou, nebo se rozpláču a prosím o pomoc zručnější okolí. A taky se neustále ztrácím. Ve městě, v lese, prostě všude.

S tím orientačním (ne)smyslem ti jako žena rozumím. Máš nějaké své triky, jak s ním na cestách bojovat a dorazit tam, kam potřebuješ?

Bojovat? Já už s ničím dávno nebojuju. Já jsem přijala skutečnost, že jsem ztracená. Obecně v životě mi přijde dobré přestat předstírat, že víme, kam jdeme. Všichni směřujeme k témuž a jakou cestou a kdy tam dojdeme, to už je jen takové kombinace her osudu a našich dílčích rozhodnutí.

Nicméně, co se čtení v mapách týče, tak se to myslím časem zlepšuje. Mám chytrý telefon s mapami. Pak mám taky chytré děti, které často vědí lépe než já, kudy vede cesta. A nebojím se ptát lidí, které potkáme.

Prozradím, že tebe aktuálně živí hlavně psaní knížek a blog, proto taky můžeš pracovat na dálku. Ale vždycky tomu tak nebylo. Copak jsi vystudovala a dělala před podnikáním?

Přijde mi to nepodstatné, protože škola mi toho dala sice hodně, ale s oborem studia to vůbec nesouvisí. Nicméně mám někde ve skříni papír na to, že jsem magistra sociologie se zaměřením na aplikované metody výzkumu. Výzkumu trhu jsem se pak věnovala i ve svém profesním životě. Skoro 10 let jsem dělala nejdřív datové analýzy, pak projektové řízení a nakonec account management, čili prodej, návrh designu a představení výsledků výzkumu klientovi.

Co tě tedy přivedlo ke psaní knih. Touha být na volné noze a více cestovat?

Ne, to vůbec. Myslím, že touha po nějakém životním stylu v budoucnosti není úplně nejlepším způsobem, jak něco ve svém životě začít měnit. Ta změna musí jít zevnitř.

Moje práce ve výzkumu trhu mi přestala dávat smysl. Cítila jsem, že když budu dál pokračovat, zničí mě to. Moje já bylo úplně někde jinde a já ho den co den zadupávala. Takže jestli mě něco přivedlo k psaní knih, tak to byla touha naplnit sebe samu a skrz sebe naplnit i prostor kolem sebe. Vnímám to tak, že naše duše sem přišla proto, aby skrz službu druhým získala nějaké zkušenosti. Psaní je v tomto ohledu jen prostředek, jak vyjádřit to, co je ve mně. Je to můj momentální způsob, jak můžu být užitečná. A to, že mi to jde lehce a od srdce, beru jako příjemný bonus. Kdybych ale zítra měla přestat psát a můj blog někdo skartoval, tak budu hledat jiný způsob, jak naplnit svou duši a splnit ten úkol, se kterým jsem sem přišla.

Vraťme se na chvilku zpět ke knížkám. Tys jich během pěti let napsala deset. Je nějaká z nich pro tebe tou nejmilejší? A proč?

Na okraj, teď na podzim vyjde jedenáctá. Nejmilejší nevím, to bývá vždycky ta poslední. Ale ve spoustě ohledů je pro mě výjimečná knížka Moje milá smrti. Jednak jsem ji psala ve zvláštním stavu mysli, takové skoro hypnóze, kde byla moje hlava vypnutá. Za druhé, tahle knížka žije svým zvláštním samostatným životem. Já ji původně psala se záměrem, že chci vrátit smrt do našich životů. Postupně ale zjišťuji, že tenhle záměr byl jen vstupní brankou k tomu, aby se pak začaly dít neuvěřitelné věci.

Denně dostávám zprávy, jak lidem tahle knížka mění život – zbavuje je strachů, pomáhá cítit lásku a vděčnost ke každodennímu životu, podporuje v zásadních životních rozhodnutích... Je toho spousta a asi nikdy mi to nepřestane vhánět slzy do očí.

Pro koho jsou knížky zaměřené. Pro děti, nebo spíše dospělé?

Oboje. Nicméně knížky pro děti píšu tak, aby se u nich bavili i dospělí. Moje pohádky vždycky mají několik rovin. Vtipy jsou psané tak, aby se u nich zasmály děti, ale pak tam jsou ještě schované hříčky pro dospělé. Příběhy plynou hladce i při prostém čtení, ale jsou v nich skryté myšlenky, které si každý může vyložit a rozklíčovat podle sebe. Podle toho, jak je na ně připravený.

Trpíš občas spisovatelským blokem? Sama jsem jich pár zažila a mám pár triků, jak je odbourat. Máš taky nějaké? Nebo se do psaní nutíš?

Já to spíš nenazývám spisovatelským blokem. Když bereš psaní jako jeden z miliónu způsobů, jak sloužit druhým, jak dělat svět lepší, tak nemáš pocit “bloku”, když z tebe dnes lezou písmenka pomaleji než třeba včera. Je prostě úplně v pořádku, když dneska budeš zlepšovat svět tím, že vypereš prádlo, navlíkneš s dětmi korálky nebo se prostě budeš jen usmívat. Takže ne, nemám žádné triky. Jen jsem prostě trpělivá, čekám, zda vůbec a kdy to půjde zase hladce.

Jak se vůbec dá skloubit role maminky 3 malých dětí, cestování a ještě fulltime psaní? To musí vyžadovat dobrý time management.

Ptáš se mě pojmy, které už moc neodpovídají tomu, co žiju - role, fulltime job, time management. Nežiju role. Prostě žiju. Na “fulltime” dělám jen žití.

Čas se nesnažím “zmanažovat”, protože si nejsem jistá, že něco takového jako čas existuje. Ale jestli tedy budeš trvat na nějakých kategoriích, tak být s dětmi, cestovat a psát – to všechno mi přináší radost a naplnění. Nicméně vše se to prolíná. S dětmi mě napadají náměty k psaní. Když píšu, tak mi to přináší klid, který pak můžu vnášet do dětí. A když jsem na cestách, tak s sebou beru děti a co se psaní týče, funguju ve stejném režimu, jako když jsem doma.

Jediné, co musím plánovat, jsou besedy. Tam chápu, že aby se sešlo šedesát lidí ve stejný čas a na stejném místě, tak je potřeba říct si to předem. :-)

Jak vypadá taková “běžná cesta” v podání Krkavčí matky?

Momentálně nám nejvíc vyhovuje model odletět někam na jih Evropy, tam si půjčit auto a toulat se  třeba měsíc, měsíc a půl. Vyrážíme na takovéhle delší cesty dvakrát do roka – v listopadu a prosinci a pak v březnu a dubnu. No a v mezičase děláme spoustu kratších výletů. Nejčastěji autem, ale jak nejmladší syn roste, tak stále častěji využíváme i vlak.

A kde jste s dětmi byly naposled? Chystáte se letos ještě někam vyrazit?

Teď v březnu a dubnu jsme byli na Sicílii. Nádherná, léčivá země, kde všechno běží pomalu. V květnu jsme byli na pár dní v Německu. Léto jsem plánovala strávit v Čechách, ale teď mi přišla nabídka jet do Štrasburku, tak se asi neudržím. :-)

No a v listopadu zas vyrazíme někam na delší dobu. Destinaci budu vybírat podle počasí a ceny letenky. Uvidíme.

Klasická otázka na závěr. Máš nějaké poselství, které bys chtěla vzkázat našim čtenářům?

Ať rychle dočtou tenhle rozhovor a jdou dělat něco důležitějšího, třeba vařit zeleninovou polívku, číst dětem pohádku nebo si lehnout na trávu a koukat, jak šustí listí stromů.

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho se svými přátelmi.