Do Ruska, tam já se bojím.

Odmalička, asi od té chvíle, kdy jsem jej uviděla na mapě a ohromilo mě svou velikostí, bylo mým velkým snem se vydat do Ruska. Od patnácti jsem si navíc zamilovala spoustu klasických knih a balet, který je taky nejlepší v Rusku. Když jsem dostala nabídku vydat se na letní jazykovou školu, neváhala jsem a v rekordním čase sesbírala všechny papíry s tím spojené, a že jich nebylo málo! Musela jsem i na test HIV.

Mnozí ostřílení cestovatelé putují do zemí daleko exotičtějších, nežli je právě Rusko. Pro mě to v mých dvaceti letech byla první samostatná zahraniční cesta, nejvzdálenější, prostě velká věc… Okolí tomu nepřidalo, takže mě provázelo několik strachů a ostatní tomu taky nepřidali.

Čím mě děsili mí blízcí?

„Autobusem tam pojedou hlavně pochybná individua,“ říkalo mi více lidí. Nebylo tomu tak. Prostě v zemích na východ od nás mají lidi ještě nižší platy než my, tak někteří rádi ukrojí na komfortu a jedou levnějším autobusem.

Několik dní před odjezdem, kdy jsem měla docela naspěch s vyřizováním papírů před odjezdem – musela jsem koupit všechny vstupenky na balet, jízdenky na vlak, pojištění apod. za mnou přišla vystrašená babička a spustila plejádu otázek, které jsem kupodivu půl hodiny zvládala s klidem. Pak jsem jí řekla, že na to nemám čas. Na otázky typu: „Co když ti bude něco chybět, třeba dost teplá bunda,“ jsem upřímně nevěděla, co odpovědět. Asi jsem měla říct něco o zastřelení soba vlastnoručně vyrobeným lukem s šípem a nošení jeho kůže.

„Co tam budeš jíst, kde si nakoupíš?“

Odpověď v supermarketu se nesetkala s velkým pochopením. Když jsem v Rusku byla o rok později znovu, kamarádka dokonce musela jednotlivé supermarkety fotit, aby kolegyně její mámy viděly, že tam v obchodech opravdu mají jídlo.

Abych já osobně všechny uklidnila a informovala o tom, že jsem hlady neumřela a zbavila se přetlaku zážitků, rozhodla jsem se v průběhu své cesty psát blog. Četli ho ale zřejmě jen ti, kteří takové otázky nepokládali a nebáli se rozbití svých stereotypů.

Čeho jsem se opravdu bála já?

Hnusných záchodů. Slyšela jsem o tom, jak na velkých moskevských nádražích jsou jen díry do země. Časy se naštěstí změnily a pokud někde turecký záchod je, vypadá docela normálně. Jednou jsem se přesto setkala s kabinkami, do kterých bylo vidět, dveře končily někdy ve výšce krku průměrně vysoké ženy.

Švábů na kolejích!! Jak od ruštinářek, tak od učitelky jsem o nich ve spojitosti s Ruskem slyšela hodně. Mimo jiné to, že umí vlézt do ucha, což byla má největší obava. Všichni doma se mi tu obavu snažili vymluvit (asi jako jedinou). Ne nadarmo se jeden z nich jmenuje „rus domácí“. Během pobytu jsem jich však viděla tisíce, v kuchyni na kolejích jich bylo tolik, že se tam nedalo vařit, koupelnu také okupovali.

Naštěstí jsme byli šťastlivci a do pokoje, kde se spalo, vlezli jen občas. Usnout ve švábím rojišti nám spolehlivě pomáhala „Putinka“ či „Stoličnaja“. Také jsem získala skvělý grif v jejich zabíjení, nestačí zašlápnout, je potřeba rozetřít, jinak se probere, ty potvory by prý přežily i jaderný útok!

Ztráty pasu. Nikdo z těch, kdo se mě snažili strašit, se mě nezeptal, co bych dělala, kdybych přišla o pas, jak jsem připravena. Nikdo se mě neptal, zda znám byrokracii, kterou je třeba po příjezdu se studentským vízem provést. Přitom mi přijde, že toto je jedna z věcí, která vás může přivést do problémů, obzvlášť pokud narazíte na někoho s velkým egem.

Drsných, protivných lidí. S protivnými osobami jsem se samozřejmě setkala také, ale většina byla přívětivá, nápomocná. Že se Rusové na veřejnosti neusmívají, neznamená, že jsou zlí. Po konci jazykového kurzu jsem cestovala po západu Ruska. Využívala jsem Couchsurfing. Poskytovatelé ubytování jsou zpravidla příjemní a pohostinní, ale aby mě brali k babičce, jen abych mohla ochutnat nějakou rybu, aby kvůli mně vstávali ve tři ráno a vezli mě na autobusák, to jsem předtím nezažila!

Kvality jídla – více lidí mě strašilo, že se ruské jídlo nedá jíst. Jisté žaludeční potíže jsem si opravdu přivodila, když jsem několik dní po sobě jedla šaurmu ze stánku rychlého občerstvení vedle školy. Co jiného ale čekat, když kdo ví, zda jsem nejedla pejska s kýblem majonézy. Jinak je potíž najít kvalitní ovoce a zeleninu, ale není problém, že by něco nebylo.

Reálné nebezpečí

Skutečnost je taková, že nejvíce vám hrozí totéž, co v západní Evropě – okradení v turistických lokalitách.

Druhá věc, které je na místě se bát, je dopravní nehoda. Občas to je na ruských silnicích divočejší, než jsme zvyklí. Po jízdě maršrutkou (dodávka upravená pro přepravu lidí) se mi nejednou podlamovala kolena.

Toulaví psi. Psů bezdomovců je v Rusku nemálo, potkávala jsem je zhruba obden. Platí to i pro moskevská sídliště a jiná místa, kde se člověk běžně pohybuje. Často bývají ve smečkách, naštěstí jsou většinou bojácní. Znám jednu slečnu z Prahy, kterou pokousali, z doslechu vím o druhé. Druhou cestu do Ruska jsem již absolvovala očkovaná proti vzteklině.

Musím se přiznat, že popsané strašení vyústilo v to, že v průběhu prvního týdne v Rusku se mi zdály absurdní noční můry. Po týdnu se mi zdál hodně divný sen – na obličej mi v něm spadlo mokré prádlo. Vzbudila jsem se a hle, nebyl to sen! Můj improvizovaný sušák z provázku nad postelí jen vypověděl službu.

Na závěr mi nezbývá než říct, že pokud se člověk chová rozumně a nejede do extrémně zpustošené země, nemá se moc čeho bát. Leda, že by byl fakt smolař. Já osobně jsem se nakonec bála víc i v hostelu v Bratislavě.

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho se svými přátelmi.