Na začátku bych chtěl velmi poděkovat bývalému spolužákovi a dlouholetému příteli Adamu Vtípilovi za organizaci celé naší výpravy, neboť bez něj by se nic z toho, co jsme zažili, nikdy neuskutečnilo.

Přílet do Tokia

Zatímco ostatní pasažéři společnosti Emirates se v hale Letiště Václava Havla v Praze hrnuli k odbavovacímu pultíku, hlouček pěti českých cestovatelů se krčil kousek stranou. Objektem jejich zájmu byl asi metr dlouhý válec průhledné fólie na balení zavazadel. Byli jsme to Adam, Bedřich, Richard, Vojta a já. Bedřich byl té prozřetelnosti, že si ji fólii v práci „vypůjčil“ na dovolenou. Několik minut útrpného snažení a všem se nám podařilo si svá zavazadla poctivě omotat. Po odeznění prvotního pocitu vítězství však vyvstal další problém: “Kam se zbytkem fólie?” Zbylo i na zabalení zavazadel na zpáteční cestu. Podle starého českého rčení „přece jim to tady nenecháme“ jsme se rozhodli vzít fólii s sebou. Zbývalo ji jen přibalit do nejprázdnějšího kufru z naší skupiny. Samozřejmě, že idiot, který si na dva týdny zabalil lodní kufr určený pro zaoceánské plavby, jsem byl já (kufr jsem dostal jako náhradu na pařížském letišti při cestě z Ameriky, ale to je jiný příběh).

Poté, co jsem si kvůli umisťování metr dlouhého válcovitého předmětu do už zafóliovaného kufru úplně poničil pracně vytvořený zábal, jsme se i my dostali k odbavení a po chvíli i do letadla. Následujících šest hodin v letadle do Dubaje, pět hodin v Dubaji a dalších deset v letadle do Tokia bylo celkem nezáživných, vyplněných pokusy o to prospat co nejdelší část (což se některým z nás podařilo za pomocí dvojitých vodek se Spritem).

Nevšední zážitky ovšem začaly ihned po výstupu z letadla na tokijském letišti Narita. Ti cestovatelé, kteří už někdy viděli své jméno napsané na ceduli hned po výstupu z letadla, mi určitě dají za pravdu, že to není vůbec příjemný pocit. Pan Milan Bartl nechť se dostaví k letové asistentce. Když jsem pomalu přistupoval k malé Japonce, hlavou mi běžely všechny možné i nemožné příčiny. Byl můj kufr moc těžký? Připadala jim ta fólie jako bomba? Byl uvnitř fólie nalezen podezřelý bílý prášek (koneckonců byla zapůjčena ze stavební firmy)?

Hned při prvních slovech se mi ulevilo (ačkoli ne na dlouho): „Wí ár sorííí,“ řekla malá žena s hlubokou úklonou a lámanou angličtinou mě poslala za dispečerem na výdeji zavazadel. Takže zatímco moji kolegové spokojeně stáli u pásu a čekali na svá zavazadla, já jsem stál bokem a poslouchal dispečera, jak je můj kufr někde v Jihoafrické republice a že dorazí až za dva dny. To mám asi za to, že jsem si s sebou do příručního zavazadla vzal pohotovostní věci na převlečení. Po všechny roky cestování s příručním zavazadlem obsahujícím jen knížku a notebook se mi kufr nikdy neztratil. Ze dvou cest, kdy jsem si pohotovostní oblečení přibalil, se mi to stalo dvakrát. Úspěšnost 100 %, až si říkám, jestli si to nepřivolávám.

Jako náhradu za utrpení způsobené dvěma dny v jedněch spoďárech mi nabídli 11 000 jenů (cca 2 200 Kč), které jsem vděčně přijal (obzvláště kvůli faktu, že jsem větší část vyměněných jenů strategicky nechal v kufru). Mezitím se jeden z mých kolegů u pásu už ne tak spokojeně snažil partě mladých letištních asistentek vysvětlit, že kufr se třemi kolečky namísto čtyř sice jezdí, to jo, ale že vzít si ho na poznávací výlet plný cestování a přestupování určitě nehodlá.

Na nástupišti autobusu před východem z letištní haly už mého kamaráda hřál v ruce nový kufr a mě alespoň těch 11 000 jenů v peněžence. Ostatní hřál pouze venkovní vzduch, který oproti Maltě, kde jsem byl ani ne před týdnem, nebyl tak horký, ale spíš teplý a mazlavě vlhký. Při odjezdu autobusu jsme měli šanci poprvé okusit proslulou japonskou úslužnost. Poté, co zaměstnanci autobusových drah vměstnali do podpalubí autobusu naše kufry, měřící a vážící zhruba tolik, co jeden dospělý Japonec, se všichni postavili do pozoru a při našem odjezdu se uklonili hlavami až k zemi, kde se po odjezdu našeho autobusu zhluboka nadýchali chuchvalců černého naftového dýmu.

Naše první ubytování jsme našli přes AirBnB v jednom malém (velké v Tokiu nejsou) bytě ve čtvrti Roppongi. Majitelka byla úhledně upravená japonská dáma středního věku, které byly nejspíš odoperovány čichové receptory. Poté, co se někteří z nás (poprvé po dvaceti hodinách) zuli, nehnula ani brvou a s milým úsměvem nás provedla celým bytem (záležitost dvou minut). Jako největší plus tohoto ubytování jsme ocenili anglický nápis FLUSH na tlačítku ovládajícím splachování záchodu. Na ostatních dvacet tlačítek nám majitelka doporučila raději nesahat, pokud si nechceme opařit zadek vroucí vodou.

První hospoda

Po přeletu poloviny planety se na většině cestovatelů projeví jistý syndrom únavy, známý také pod názvem „jetlag“. Vědci a profesionální cestovatelé se neustále dohadují o prostředcích, které by tento efekt minimalizovaly. Poučen z předloňské pracovní cesty do USA, kde jsme s kolegou překonali jetlag s pomocí několika dobře vychlazených ležáků, jsem celé skupině navrhnul tento postup zopakovat. Před usnutím si dáme pár „kousků“ a ráno v osm budeme čerství a odpočatí.

Vyrazili jsme tedy to horké letní tokijské noci a hledali bar, kde bychom alkoholem bojovali proti osmihodinovému časovému posunu. Netrvalo dlouho a bezzubý Japonec nás tahal do malého lokálu, kde již sedělo několik místních návštěvníků. O vztahu Japonců (a Asiatů obecně) k alkoholu slyšel asi každý. Pro ty, co nevědí, je tu vtip o skupině Čechů v japonské hospodě, kterým číšník nechce prodat třetí malé pivo, protože by byli moc opilí. Když přijde manažer podniku, zeptá se: „Všichni Češi?“ – „Ano.“ Vezme si číšníka bokem, z velké vázy na baru vyhodí květiny, podá mu vázu a praví: „Do tohohle jim to máš lejt.“ Jak jsme proto byli překvapení, když jsme zjistili, že v tomto podniku čepují nejen velké, ale i dvojité pivo, tzv. tuplák. Jako Češi jsme samozřejmě museli hájit pověst našeho národa a hned jsme objednali rundu.

Při druhé rundě jsme se začali fotit, což potěšilo všechny domorodé zákazníky, kteří se k nám ochotně přidali. Japonská kultura selfie je legendární, stejně jako jejich oblíbená póza se zdviženou rukou a prsty do tvaru V. Došlo i na přeměřování síly alkoholu: odvážní Japonci zakusili palčivou chuť pravé šedesátiprocentní moravské domácí slivovice, zatímco my jsme do sebe obrátili panáka šestnáctiprocenního saké.

Ve chvíli, kdy jsem se chystal všeobecné veselí utnout slovy, že bychom měli jít spát, ať zvládneme zítra vstávat, přistála u našeho stolu malá dřevěná krabička. My jsme na ni jen podezřívavě zírali, ale naši Japonští přátelé (přátelství se v hospodě navazují velmi rychle, obzvláště s Japonci, kteří vypili tuplák piva) se k ní se slovy „Éééééééj!!“ rychle vrhli a začali s ní třást. Po zatřesení krabičkou z ní vypadlo dotyčnému brčko určité barvy (následované hromadným zvoláním „Éééééééj!!“), která symbolizovala nápoj zdarma. Většina brček musela být označena velikostí tuplák, protože padaly skoro všem.

Po odpadnutí první skupiny Japonců a jejich vratkém odchodů domů jsme spatřili další typický rys japonské společnosti. Okolo půl jedenácté večer se otevřely dveře a do podniku vkráčelo asi deset Japonců v oblecích. Zcela evidentně před chvílí skončili směnu a jejich šéf je za dobře odvedenou práci pozval na pivo. Z nás mezitím po čtyřech rundách zmizel veškerý stud a komunikační zábrany, takže jsme se s dřevěnou krabičkou a výkřikem „Éééééééj!!“ okamžitě vrhli k jejich stolu a začali se družit.

Mladší členové skupiny se s námi bavili bez sebemenších problémů, avšak jejich manažer se na nás pořád mračil a nakonec nařídil separaci obou skupin. Mezitím jsme si ovšem stihli vytřepat další čtyři rundy tupláků, takže už jsme byli v mnohem pokročilejší fázi opilosti, než bylo původně plánováno.

Když jsme se konečně opět dostali na ulici, bylo všem jasné, že v 8 ráno se vstávat nebude. Tedy kromě Bedřicha, který všem (i kolemjdoucím Japoncům) sliboval, že si nařídí budíka a že nás vytáhne z postelí i násilím. Po cestě k ubytování jsme míjeli jeden z typických 7-eleven obchodů majících otevřeno dlouho do noci. Chtěl jsem navrhnout, že bychom mohli počkat do zítřka, ale než jsem se stačil nadechnout, vřítili jsme se (s výkřikem „Éééééééj!!“) dovnitř.

Zodpovědně jsem se chopil košíku, zatímco ostatní začali zuřivě pobíhat po obchodě a házet do něj náhodně vybrané věci z regálů. Na otázky „Co to je?“ se mi dostávalo odpovědi „Nevím, ale berem to.“ Po zaplacení a úspěšném návratu na ubikaci se uspořádalo krátké (asi hodinové) focení na střeše a šli jsme spát.

Když jsem druhý den ráno otevřel zalepené oči, Bedřich už stál v předsíni a snažil se všechny probrat. „Neblbni, po tom včerejšku v 8 nevstávám, počkej aspoň do devíti,“ rozespale jsem na něj zavrčel. Bedřich suše opáčil: „Je půl druhé odpoledne...“

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho se svými přátelmi.